Nedávno jsme měli tu čest, zúčastnit se jedné mezinárodní párty. Nebylo to samozřejmě nic obyčejného. Přišel tam každý, kdo v Bruselu něco znamená a přinesl sebou na ochutnávku nějaký tradiční pokrm ze země, odkud pochází. Byly tam jak jídla v Evropě známá, tak i taková, o kterých středoevropan nemá ani potuchy. Ač jsme na akci přišli s tím, že bramboráky jsou prostě nejlepší, museli jsme uznat, že i exotická kuchyně má lecos do sebe. Obzvláště nám zachutnaly syrové ryby zvané suši. Nálada byla prostě výtečná. Pilo se Château de Migraine, kouřila vodní dýmka a v dáli zapadalo slunce nad Atomiem.
(ilustrační foto)
No a tenkrát se to stalo. Něco v nás se zlomilo a mi pochopili, že dobrovolná skromnost není vlastně pro nás. Proč si nedopřát trochu exotiky? Proč nechat ostatní, aby si užívali za nás? Jsme přece Erasmus studenti a žijeme jenom jednou. Konec konců i Evelína si zaletěla na výlet. S heslem „peníze budou a my nebudem“ jsme se hned další den vypravili do Galerie Porte de Namur, kde místní černoši ve stáncích dealujou levný letenky. Oko nám padlo na Laeken, což je malé japonské městečko. Pravda je, že 800 euro byla skoro polovina našeho stipendia, ale proč ne.
Po příletu bylo krásné počasí. Všude kvetli sakury a vzduch voněl mořem. Město samo o sobě mnoho nenabízelo. Byl zde jakýsi chrám prapodivné bohyně lotosového květu, co porodila jiného boha, který pak vstoupil na nebesa. Ten jsme raději vynechali a zamířili do nádherných královských zahrad Konijklijke. Všude byla stráž v prapodivně střižených uniformách a opravdu velké spousty čiperných malých japonských důchodců. Jejich těžké vůně se mísily se stejně těžkými vůněmi okolních stromů a keřů. Společně s nimi jsme vstoupili do skutečného chrámu exotické kultury. Nehledě na to, že se staříci snažili cpát dopředu pomocí mně neznámých bojových umění, jsem si zážitek opravdu vychutnal. Nejvíc mně ohromily kapraďorosty velikosti našich jabloní. S otevřenou pusou jsem také hleděl na nejrůznější druhy pestrobarevné květeny. Japonská exotika však často přecházela ve věci pro nás naprosto běžné. Zažil jsem si doslova kulturní šok v pavilonu muškátů. Můžu směle prohlásit, že maminka má lepší. Všudypřítomní hopsající králíci březňáčci mně taky nepřipadali příliš exotičtí.
Vše mně vynahradili místní zvyky. O nich nám vyprávěl jeden již zdomácnělý Evropan. Kraj, do kterého nás letadlo vrhlo, prý obývají dva znepřátelené národy. Mezi sebou se téměř výhradně nebaví. Ačkoliv většinou znají jazyk toho druhého, nikdy se nesníží k tomu jej použít. To vedlo k tomu, že například vychází dvoje vydání novin, nápisy ulic jsou také ve dvou nečitelných hatmatilkách a dokonce nápisy na vlacích jsou z každé strany v jiném jazyce. Jako by to bylo málo, rozdělily si tyto dva národy i školy, knihovny a veškeré instituce. Protože však prý na sebe strašně žárlí, udělali to mnohdy podle prapodivného klíče. Například místo toho, aby si každý ze staré knihovny vzal knihy v jeho mateřštině, vzala si jeden národ knihy od A-M a druhý od M-Z.
Zvláštní jsou také jejich zvyky, co do nakládání s odpadem. Ten sice třídí, ale ne jak Evropě do kontejnerů, ale do různobarevných pytlů. Ty pak během týdne vyhazují na ulici, kde je každý pátek sebere četa imigrantů. To by mě jako zeleně smýšlejícího člověka mělo těšit, ale z vlastní zkušenosti vím, že to má ještě druhou stránku. Lidé tohoto kraje neuvěřitelně plýtvají a produkci odpadu podněcují. Skoro všechno pijí z plechovky a do igeliťáku vám dají i pohled.
Co nás zde také překvapilo, byla předpověď počasí. Ačkoliv mělo pršet jako z kove, bylo úplně jasno. Místní meteorologové si totiž podle všeho libují v předpovídání úplně opačného počasí než přijde. Zdejší lidé jsou na to zvyklí, a tak nosí pod kalhotama kraťase a v baťohu pro jistotu deštník. Jeden nikdy neví, co se z toho bude hodit.
Na druhou stranu tady mají velice benevolentní policii. Nesměle přihlíží k veřejnému prodeji drog a naprosto toleruje noční výtržnictví. S heslem „taky jsme byli mladí“ nechává v klidu všechny ty, co se rozhodli pod vlivem alkoholu město trochu vylepšit. No a když někdo moc pije a řídí, tak mu jen seberou klíče, zamknou auto a odvezou ho na druhý konec města, aby než svoje auto zase najde, trochu vystřízlivěl.
Co jsme však stihli poznat lidi, jsou strašně milí a otevření. Každý z nich zná nějaký evropský jazyk a je ochoten se s vámi přátelit. Nedělají moc rozdíly ve společenském postavení. I ti nejbohatší si klidně ve svých luxusních oblecích sednou na zem do parku či jak jsme viděli v noci na náměstí a pijí to své oblíbené nejlepší saké na světě.
Ti z vás, co jste se dostali až sem, jste jistě již prokoukli mou mírnou fabulaci. Můžu vás však ujistit, že kromě toho, že se to neodehrálo v Japonsku, je vše až na drobnosti pravdivé a to včetně místopisných názvů a fotek (vice jich najdete na http://picasaweb.google.cz/elkalik/Brusel). Nebuďte proto blbí, nelítejte po celým světě, šetřete svoje ekologický stopy a přijeďte do Bruselu, protože tady je úplně všechno.
Příspěvky
