Kolik návštěv máš, tolikrát jsi člověkem 4

Proč se vyplatí líbat se na letišti, o smutné pracovnici a jak obalamutit čas

Když jsme se před lety vypravili po dvou pivech, v dnes už bývalé restauraci U Čápa, s Kolíkem na nádraží a odjeli jen tak posledním vlakem na noc do Bratislavy, myslel jsem si, že jsme celkem spontánní. No asi jsme byli. Ale po další návštěvě, které se mi shůry dostalo, už mi to zas tak extrémní nepřijde.

Představte si, že jste se svým/svou přítelem/přítelkyní v Praze. Je odpoledne svatého Valentýna a tak Vás napadne se jít romanticky projít na Barrandov (Petřín už není od dob Lucie Bílé takové terno). Co taky jiného v Praze dělat. No a tak se seberete, sednete do auta a jedete. V rádiu Vám zrovna hraje ta odrhovačka od Barevnýho nátěru a v tom uvidíte ceduli s nápisem Ruzyně. Vzpomenete si na Ryanair a prostě zahnete.

Ale ne směrem k Barrandovu, jak by se dalo čekat, ale k Ruzyni. Tam zaparkujete, dojdete k přepážce, začnete se líbat, seberete lístky do Bruselu a o dvě hodiny později sednete na letadlo do města, kde by měl podle všeho mohl být Váš kamarád. S oblečením na vycházku, bez zubního kartáčku, náhradních ponožek či eurobankovek.

Zní to divně, ale až na ten Barevný nátěr to pravda je (zatím se do rádia nedostali). Vašek a Monika se prostě během výletu na Barrandov rozhodli jet na letiště. Akce letenka za hubičku jim darovala zpáteční letenku kamkoliv do Evropy zdarma. (Slečna na přepážce už po nich ani ten polibek nechtěla. Pakliže si představíme, že tam tvrdla celej den a koukala se na šťastné páry mizící do všech koutů Evropy, není se co divit. Asi byla velmi smutná. Co je seznámit s panem kuchařem, zmíněným o dva články dříve?)

Tak jak tak se Vašek a Monika vyskytli na den v Bruselu. Takže jako vždy. Pivní sprcha, Café Central, hranolky po cestě zpět, vafle a čokoláda, močící kluk, Grand Place, rybí ulička, katedrála, nedělní ráno, evropská čtvrť, nedělní trhy a ahoj. Po patnácti hodinách jsme se na trhu rozloučili a mě přišlo, že jsem se dostal na úroveň cestovou. My s Vojtou jsem se vypravili za Emou na nedělní lunch, Vašek s Monikou za Atomiem a domů.

Po krásném obědě (jako vždy U Emy) se dostáváme domů i my. Večer pak přichází i zpráva od skoromanželského párečku. Tak jsme nějak podcenili čas, vytvrdli jsme u Atomia, a na letiště přijeli dvacet minut po plánovaném odletu. Už jsme si chtěli jít koupit nové lístky, když jsme si všimli, že náš let byl o hodinu odložen. Takže teď jsme doma a všechno je v pořádku. Ahoj! Holt klika. Dali jsme si na to štěstí s Vojtou pivo a pomalu se začali připravovat na další den, kdy měl dorazit Vašek. Jiný, tentokrát bez Moniky, zato ale s lahvičkou něčeho moc dobrého….

Tady a teď

Je zvláštní, jaké důsledky může mít výlet do zahraničí na vaše kuchařské schopnosti. Někdo by čekal, že budu jíst jenom hranolky a zapomenu co to je plotna. Někdo jiný by si snad pomyslel, že se naučím vařit spoustu místních specialit….

Jenom hranolky jíst nejde, protože člověk kyne. Nečekal bych, že to můžu říct, ale je to tak. Místní speciality se zase lze naučit jen těžko, jelikož spolubydlící jedí buď polotovary, nebo maso s hranolkama. Takže krom (sojové) klobásy s bramborovou kaší a jablečným pyré vlastně nic nového z Belgie neumím.

Zato jsem se ale nečekaně vrhl na kuchyni českou. I když tu zásadní suroviny jako třeba hrubá a polohrubá mouka, zakysaná smetana, tvaroh, nebo kysané zelí nejsou prakticky k dostání, nezabránilo mi to se v tomto směru rozvíjet. Díky dovozu pomocí návštěv a podobně mi to vlastně nic nechybí. A tak umím upéct bublaninu, uvařit svíčkovou, tvarohové, kynuté a houskové knedlíky, lusky na smetaně, cibulačku a podobně. Dnes jsem poprvé vařil bramborový knedlík a musím říct, že jsem na sebe zase pyšný. Padl za vlast před půl hodinou. Nakrájen nití, se špenátem a sojovou flákotou na česneku, zapíjen (místním) pivem. Ach!

A tak se nedá říci, že bych výletem ven na svou vlast nějak zanevřel. Naopak, jak již mnoho lidí poznalo na vlastní kůži, výlet ven jen mou identitu upevnil….

PS. Další na řadě je vegetariánský ukrajinský boršč. O výsledcích Vás budu (v případě úspěchu) možná informovat.

Kolik návštěv máš, tolikrát jsi člověkem 3

O ránu, večeru a Vojtově popularitě. Nová, ještě lepší forma vyprávění s retrospektivními prvky!

V sobotu ráno se naše oči otevírají u Marie-Hellene, naší Liegské kamarádky. Je svatého Valentýna a já se probouzím mezi čtyřmi dívkami, které mě zoufale žádají, abych přinesl něco k pití. Jsem zadaný a tak nepovažuji za nezdvořilé se otočit a znovu usnout. Když do mě ale Vojta začal strkat hadicí od vysavače a s veselou tváří mě pobízel k nákupu nejlepší bagety v okolí, nezbývalo mi než vstát.

S Marie, Els a Nicem, kteří byli tou dobou kromě nás jediní schopní chůze, jsme se vydali do světa ven. A jak jsme si tak štrádovali po prosluněné ulici, skrz zalepené oči hledající čerstvou pastvu pro žaludek, začaly se nám vyjevovat večerní obrazy.

Pomalý rozjezd na couchsurfingové párty v irské hospodě, první tanec, fotky, hranolky s majonézou, chůze do Carré, slavné to Liegské pivní uličky, buráky potajmu vynášené z okolních přecpaných podniků, mojita, která si slečny vyprosily zdarma neúprosnými pohledy na číšníka, tance okolo plynové lampy, undergroundový klub se vstupem jen pro členy (jak jsme se tam dostali?), nádherný střešní byt s terasou a týpkem, který namaloval obřího zajíce na karton a myslí si, že je nejméně Rembrantovo brácha, jeho byt o dvě hodiny později bez čehokoliv tekutého, noční chůze podél řeky zpět a ulehání s východem slunce kdekoliv, jen aby se už spalo.

Nahážeme do sebe bagety s vším, co si koupíme, pobavíme se se strašně smrdícím Mariim psem a už nás Nico veze do Bruselu. Za hoďku jsme tam, pojíme horkou wafli z ulice a jdeme si dom trochu odpočinout…poslechneme si trochu toho jazzu co hrají spolubydlící v obýváku, emaily, facebook, prostě klasika teenagerského života ve věku tekuté modernity… :)

Co se ale nestane, že. Na Vojtův status: I’m in Brussels přichází během chvilky odpověď. To je super, tak mi tam jedeme taky. Vašek. Poněkud zmatený Vojta začíná zjišťovat, co že se to vlastně děje a kdo že to za ním z Čech letí do Bruselu na návštěvu. Po chvilce je jasno. Vašek a Monika, naši o rok mladší spolužáci z gymplu, se prostě rozhodli, že navštíví Vojtu v Bruselu. To o jeho popularitě leccos napovídá. A tak o dvě hodiny později čekáme pod Buddhou na další kamarády, kteří se ztratili na nádraží, kde se nejde ztratit….

Kolik návštěv máš, tolikrát jsi člověkem (2a)

Z Čech přijel Američan Vojta. Pil jak Dán Belgické pivo. Švédská trojka se nekonala. Hyeny hodují. Část prvá.

Další z návštěvníků, kteří se odvážili vkročit do bruselské džungle byl muj kamarád ze střední, dnes slavný PR concultant Vojta Horna alias „American guy.“ Dorazil v pátek odpoledne a už naše setkání pod Budhou bylo předzvěstí něčeho velkého. Ztratil se totiž na vlakové stanici Brusel Central o které sem s oblibou prohlašoval, že se na ní prostě ztratit nejde. Shodou okolností se na ní do tří dnů ztratili další tři mí kamarádi, což v důsledku znamená, že došlo k změně Matrixu. Podle Remarqua nebo nevím. Remarque hoduje.

Na oslavu opětovného shledání mě Vojta pozval na slavnostní večeři. V africké restauraci, kam jsme nejprve zamířili nás ale za patnáct minut nikdo neobsloužil, snad proto, že jsme byli jediní bílí v lokálu a Vojta cenil své velké zuby. Vyrazili jsme proto za roh do slušně vypadající vinné minirestaurace. Obsluha kolem nás běhala, překládala nám jídelníček a vše se vyvíjelo dobře. Tedy až do chvíle, kdy nám servírka oznámila, že to jídlo bude chvilku trvat, protože kuchař je sám. (Na steaky a mungo, jak na život se asi nikdy nedozvíme. Přejme mu tedy trochu toho štěstí i v osobním životě.)

Jelikož jsme ale měli více než hodinu času, chápavě jsme pokývali hlavou. Na skutečnou rychlost podniku nás mohlo upozornit to, že objednané víno (nejjednodušší rozlévané) nám bylo na vzdálenost 5m od baru přineseno v rekordním čase 0:35, udáváno v hodinách. Ale to nás nerozházelo. Ještě další půlhodinu nám vydržely vtípky o rychlosti podniku a depresích kuchaře, ale po hodině od objednání se naše veselé úsměvy pomalu začaly proměňovat v nenávistné, blesky sršící výrazy krvežíznivých hladovících dravců. (což v kombinaci s mým čekáním na fazolky mungo muselo působit přinejmenším komicky. Slovíčko fazolkožíznivý však ve slovních spisovné češtiny stále nenajdeme. I Googlu mlčí.)

Po chvilce se přidala další komplikace, jelikož kamarádky, se kterými jsme měli jet do Liege už na nás čekaly a naháněly nás po celém Bruselu. Ani katastrofální situace s parkováním, která nám dala dalších 20min času ale neodvrátila situaci, kdy kamarádky nasupeně stály v restauraci a my mohli jen krčit rameny. Jejich nenávist k nám, naše nenávist ke kuchařovi a kuchařova nenávist k celému světu se tak pozoruhodně zacyklily. Cyklisti hodují.

Po hodině a čtyřiceti minutách jsme konečně začali hodovat i my. Nebýt stresu, hladu, únavy a deprese, byla to opravdu výborná večeře. Fazolky byly ten večer obzvláště propečené :D Bleskurychle jsme zaplatili, hodili spacáky do auta, kamarádkám jsme zalepili pusu několika pivy v pivním obchodě a už se frčelo směrem na Liege. Ale o tom snad radši až příště. Otázkou ale zůstává; Hoduje Jan Tleskač?

Evaluace situace

Jeseter do mě hučel, ať píšu, tak jsem se do toho pustila v domnění, že blog je v těžkém kómatu. Koukám ale, že i on oživuje. Tak já budu taky oživovat.

Kolíkovo podnětné video mě inspirovalo k opožděné půlroční evaluaci… Tak tedy:

Za prvé, už mě spousta věcí nepřekvapí – velikost černošských zadků už neřeším, to, že nemůžu sehnat jinou mouku než hladkou, taky ne, nabídky k sňatku jsem přestala počítat, z dvou až tříjazyčných nápisů mi nejde hlava kolem a papoušky v parku beru jako zelenožlutou realitu. Když jdu po ulici a během dvou minut na mě tři chlapi zavolají „jak se máš, červená Karkulko?“, myslím tak maximálně na to, kdy se objeví vlk se zašitým břichem.

Za druhé, spousta věcí mě stále překvapuje. Třeba Jeseterovo talent vyhledávat na různých místech nebezpečně vypadající koření a pak je s úsměvem Václava Klause přimíchávat do společného oběda. Nikdy ale nepochopím, jak je možné, že to tak krásně všechno vyšlo a vychází – od školy, přes práci až po dnešní počasí. Kdybyste věděli, komu mám poděkovat, tak mi to napište, upeču mu koláč!

Naučila jsem se spoustu věcí. Postoupila jsem do další lekce v kurzu spontaneity (z první do druhé, ale nikomu ani muk) a má francouzština je díky hlídání hyperaktivních dětí čím dál tím lepší – začínala jsem na „to nemůžeš“ a teď už umím i „přestaň se laskavě válet po tý trávě, je mokrá a plná psích hovínek“. A pak si ještě umím koupit bagetu. Taky jsem se, a to považuju za veliký úspěch, naučila vařit poměrně slušnou svíčkovou a zalepit si prasklou duši:-))

O spoustu věcí jsem naproti tomu přišla. O Míšu, která odjela domů (tj. mimojiné o možnost s někým drbat Jesetera, hehe), o brokolici, kterou mi dneska někdo snědl, o iluze o světě, o tom, že se stanu vegankou, a že je v Ostende oceán.

Teď už mě napadají samý blbosti (haiku o hranolkách) a moudra (taky o hranolkách). Svůj jubilejní druhý příspěvek na blog tedy zakončím tradičním „a příště vám napíšu o nejlepším kafi v Bruselu“!