Out of time

No nějak teď pro změnu nestíhám. Celý týden je tu na návštěvě Rita a tak u počítače moc času netrávím (alespoň se snažím netrávit).

Příští týden mam navíc krásnou blokovou výuku Lecture series, což znamená, že od 9 od rána do 6 do večera můžu sedět ve škole. Škola je navíc stará, takže ve třídě nejsou zásuvky. Možnost něco napsat během nunějších částí výuky, nebo o přestávkách, tedy také odpadá. Ale co, aspoń budete napnutý, jak že se tady vlastně mám :)

Minulý týden jsme měli na bytě velkou párty, tak o ní něco napíšu, dnes jsme pozvaní na večírek s britským DJ k africkým spolužákům, tak to asi taky bude sranda :) Prozatím posíláme pozdravy!


PS. Atomium stojí za houby, to běžte radši na počůrané pískoviště, bude to určitě zajímavěší!

Zoologické okénko (by Míša)

Senzační objev! Nový živočišný druh popsán kolektivem Masarykovy univerzity! Plejtvák bruselský obrovský (Balaenoptera musculus brusselanus)

Vědkyním z Masarykovy Univerzity se podařil nesmírně cenný objev, je jím je nový druh plejtváka - plejtvák obrovský bruselský. Jak je možné, že dosud unikal pozornosti vědců a vědkyň?

„Jedná se o neobyčejně vynalézavého tvora, jehož techniky pokryvu těla jsou nesmírně variabilní“ uvádí Hana Rambousková a dodává „proto je těžko rozeznatelný od ostatních“. Jeho areál se rozprostírá po celém Bruselu, ale nejsnadněji jej lze identifikovat na stanovištích stravovacích zařízení.

„Jako místo pozorování se nám nejlépe osvědčila restaurace Vrije Universiteit Brussel. Plejtváka bruselského tam snadno odlišíte od ostatních díky jeho nesmírně zajímavému postoji k potravě. Plejtvák bruselský je totiž unikátní svým excesívním shromažďováním potravy, kterou posléze paradoxně nekonzumuje“ uvádí Michaela Čermáková z oboru environmentálních studií.

„Zdá se, že jde o jakýsi způsob potlače, kterým dává najevo svůj statut,“ doplňuje. Pro ty z našich čtenářů, kterým je potlač neznámým termínem, uvádíme, že jde o jev spojovaný s americkými domorodými obyvateli. Nashromáždí velké množství potravin např. oleje a dalších vzácných jídel a následně je ostentativně zničí, obvykle spálí.

Plejtvák bruselský svou potravu nespálí. Jemně se v ní ponimrá a následně s jistou elegancí v těle zbytky či přesněji větší část zbylého jídla odnáší a odstraňuje. „Zatím nemáme dostatek informací, jimiž tento jev osvětlit. Toto výzkumné téma samozřejmě budeme i nadále rozvíjet.“ ukončuje Michaela Čermáková.

Budeme se tedy těšit na nové poznatky o tomto fascinujícím druhu. Další informace o příbuznýh druzích naleznete zde.

Jak si žijeme (žereme)

Že šaty dělají člověk? Ale prd, jídlo dělá člověka!

To že nejsem v Bruselu z Čechů sám, nese s sebou jisté výhody. A to že tu je Ema znamená, že ty výhody se budou točit také kolem jídla. Ema má totiž jednu věc, co já nemám, a tou je sešítek s recepty opsanými od maminky, která si je opsala od své maminky a ta od své maminky a tak dál až k Homo Erektus. A já mam zase něco co nemá Ema - chuť míchat všechno dohromady a zkoumat na lidech, jaké to má účinky. Takže jsme dvojka jako z teleshopingu.

Se společným vařením jsme začali už v Brně při pravidelných středečních obědových seancí. Ty vypadali zhruba tak, že Nikča s Emou něco uvařily, pak mě vzbudily, nadlábly jsme se a já musel po obědě umýt nádobí. S postupujícím časem jsem ale bohužel získával více důvěry, což znamenalo, že jsem byl násilně buzen dříve a nucen do škrabání brambor a teskného krájení cibule. A s postupujícím časem, jak to holky přestávalo bavit, jsem se dostával až k plotně, hrncům a ohnivým plamenům Medvěděvova zemního plynu.

No a tady v Bruselu se to definitivně zvrtlo a tak vaříme spolu. Spolu, ale vlastně každý zvlášť. Víte, ono když jeden člověk, nebudu jmenovat, přidává papriku po lžičkách podle sešítku a druhý, taktéž bez identifikace, by místo toho radši přidal kari smíchané s citronovou šťávou a poté všechno zcedil, nejde to zas až tolik dohromady. A tak když vaří Ema ve své buržoazní kuchyni svá staromilská jídla, já loupu brambory a mlčím, a když já v našem barovém koutku přidávám do brokolicové polévky ananas, Ema přes slzy od cibule radši nic nekomentuje :)

A tak si aspoň dvakrát týdně vaříme. A žereme si teda, to nemohu říct. Z menu můžu jmenovat: Fazolky na smetaně, pepř na zeleninové směsi se žampiony, uhlířina, variace na brokolicovou polévku, dušená mrkev s bramborovou kaší a mozzarelou atd. A chutná to ještě mnohem lépe, než zní!

Posledním trendem v naší kuchyňské společnosti je zapojení další České environmentální kamarádky Míši, která vnáší do našich jídel novou dynamiku. Míša je totiž veganka, což oba s Emou oceňujeme, nicméně si nejsme moc jistí s tím, jak vegansky vařit. Emy sešítek, z kterého při postavení smatana a vajíčka jenom kapou, je rázem nepoužitelný, pro mě to ale znamená novou výzvu. A tak se budu učit, jak vařit úchylsky, jak by řekla máma. :) Uvidíme, jak to dopadne. Míša, kravičky a slepičky to doufám ocení :)

Co si musíte přečíst

"Když Bůh ví všechno, ví i to, že se má dostavit k soudu"

Na tenhle člíněk jsem narazil na bývalém seriózním zpravodajském webu aktuálně.cz. Kdo si ho nepřečte bude litovat!
Čtěte zde.

On the road again (part IV)

O pivu, jatkách, Němkách a Katce

Do Mnichova jsem přijel v pravý čas. Je 5. 10., což znamená, že právě končí Oktobrfest, svátek piva. Katka je v Mnichově asi tři týdny, cestu na Oktobrfest, nebo Louku, jak říkají místní, zná ale perfektně. Než si sdělíme první nové dojmy ze zahraničního života, už jsme tam.

Co se ale nestane. Katastrofa. Můj ideál o svátku piva je zcela zničen. Vypadá to úplně jako Matějská pouť, kdyby ji pořádali Turci. Atrakce stejný, jenom všude mezi nima kebab. „To je jenom část pro děti“, uklidňuje mě Katka. Že by měl svátek piva část pro děti mě opravdu nenapadlo.

Jdeme dál a dostáváme se do jídelní části. Část pro děti byl evidentně slabý odvar. Kebabů je tu stejně, jenom mezi nima nejsou atrakce, ale klobásky, vursty, grily a podobně. Porce kuřete tu není čtvrtka jako u nás, ani půlka, ale celé kuře. Když se tak jde tříčlenná rodinka najíst, koupí si tři grilovaný kuřata. Kolik se tady toho musí sežrat, pokládám si nahlas řečnickou otázku. „No za ty dva týdny něco přes 1 000 000 kuřat, 250 000 prasat, 80 000 krav, ryby nevim“, odpovídá k mému překvapení Katka, která ve volných chvílích čte místní tisk. No, slušný jatka.

Vše ale zůstává za námi a my konečně vstupujeme do pivní sekce. Všude kolem se rozkládají obří stany, každý pivovar má svůj. Menší z nich pojmou tisíc lidí, ty větší i sedmtkrát tolik. Na pivo se nestojí fronta. Prostě si někam sednete a čekáte až se objeví menší švarná Němka s 10 tupláky v ruce a jeden si od ní koupíte. Je opravdu neuvěřitelný, kolik toho ty holky unesou. Kdyby si na ně vzpomněl Hitler, nemohlo Německou druhou světovou válku prohrát.

Všechny slečny jsou navíc oblečeny do dirndlů, tradičních kostýmů připomínající český kroj, které mají ale velmi velmi odvážné výstřihy. Nevěřil jsem tomu, že to můžu někdy říct, ale těm Němkám to v tom kostýmu fakt sluší! Chvíli jsem zkoušel přemlouvat Katku, aby si taky podobný koupila, ale neúspěšně. Prý nic takového nemá zapotřebí, protože v Německu se z ní stala superžádaná žena. Jen na sobotu prý měla naplánovaná čtyři rande. Jako jediná se totiž na ulicích usmívá, což vede k tomu, že ji zastavují muži všech věků, národností a barev kůže a zvou na rande. Prý si o to svým úsměvem přímo říká :)

Ale zpátky k Oktoberfestu. Když jsem říkal, že si ve stanu sednete, nebylo to úplně přesné. Sedět můžete někdy kolem páté odpoledne. Když jsem přišli my, neseděl už u stolu nikdo. Asi pět tisíc lidí stálo na lavicích a s tupláky v ruce zpívalo německé lidovky a staré šlágry v podání místní dechové kapely. A to je přesně to, kvůli čemu jsem přijel!

Přikládám krátké video pro příklad atmosféry:



Playlist byl vskutku bohatý a kapela dokázala hrát po sobě takové pecky jako polku Na krásném modrém Dunaji a We are the champions (v podání dechové kapely úchvatné). Pro mě osobně bylo vrcholem, když se po Bavorské státní hymně celý stan bouřlivě dožadoval zahrání Seven nation army od White Stripes :) Řádně opilí jedinci už tou dobou po hlavě padali z lavic (cca 1 za minutu v okruhu 10m), slečna vedle se sprchovala ze svého tupláku zbytkem ležáku a otylý přítulný Němec málem rozšlápnul lavici, jak se mocně snažil tančit s Katkou. Prostě jatka.

Jinak pro ty, kteří by se rád dozvěděli něco o Katce. Má se hezky, bydlí se dvěma nagelovanejma Němcema, kteří se zavírají v pokoji, koukají na televizi, třikrát týdně vytírají a v hospodě byli za život asi tolikrát jako Katka za jeden víkend. Trochu bojuje s Němčinou, ale to se spraví. V práci (dětský domov) moc neví co dělat, protože už tím, že se naučila jména všech dětí a ty ji nemlátěj, splnila veškerá očekávání, která od ní organizace měla. Takže teď přemýšlí, jak je víc zapojit, jak jim pomoct a jak se nenudit. Má ale svého oblíbence, který si čtyřikrát denně myje a geluje vlasy, aby byl přesně jako v emo magazínech a jeho účes prostě nemá chybu. A pořád se za ní nikdo nepřijel podívat, tak neseďte doma na zadcích a alou do Mnichova!

Více fotografií z Katčina života najdete tady.

On the road again (part III)

O německých drahách, cestujících a hladu

V neděli prší, všichni jsou po sobotní opičce ještě trochu mimo a Paul Santman se nemůže vzpamatovat ze ztráty svého oblíbeného létajícího talíře s obrázkem rodiny křečků, takže toho už moc neděláme. Jenom Georg, který doma před odchodem na párty usnul, hýří energii a rozděluje nám úkoly. Nějak to nakonec ukončíme a před druhou hodinou už běžím na berlínský Haupbanhof, čtyřpatrové hlavní nádraží, kde se pokouším najít svůj vlak.

Jmenuje se ICE 1513 a je to takový rychlík, který spojuje Hamburk, Berlín a Mnichov. Rozdíl mezi českým rychlíkem a ICE je, že nejede osmdesátkou, ale podle trati až 300km/h. Jelikož ale německé koleje nestojí za nic, flákáme se většinu času rychlostí 160 -200km/h. Kdybyste pak srovnali český rychlík stojící ve stanici a ICE za rychlosti 200km/h, vězte, že stojící český rychlík drncá mnohem více.

I přes tuto rychlost je to ale do Mnichova pět hodin jízdy, protože se čeká na nádražích a Německo je prostě moc veliký. Po cestě pozoruji zajímavý fenomén německého cestujícího. Všichni totiž něco jedí. Kluk naproti mně de sebe pere klobásky a sendviče, načež vystoupí a nastoupí jiný, který si loupe vajíčka, který je posléze nahrazen dalším, jehož taška na toasty je zřejmě nekonečná. Když po pěti hodinách vystupuju v Mnichově, mám pocit, že jsem rok nejedl.

Na zastávce už ale na mě čeká krásná Katka, která tu je na EVS, s ještě krásnějším německým preclíkem. Mohutně se zakusuji a pětihodinový stres je rázem pryč. A to na mě v Katčině báglu ještě čekají těstoviny s okurkou a pestem.

On the road again (part II)

O setkání v Berlíně, stereotypech a minoritách v Grunene Jugend

Vlakem do medvědího města Berlína je to z Amsterodamu slabých šest hodin. Cestou se snažím učit (= spím) a zbytek času valím oči na kopečky, které se vinou kolem trati. V Čechách bych je nenazval ani krtincem, ale Belgie holt člověku změní měřítka... Stromy žloutnou, zlátnou, hnědnou, modrají a fialoví. Prší. Prostě podzim. Jenom vzít bágl, spacák a někam vyrazit.

Mým cílem je ale Berlín. Místo spacáku mám s sebou notebook a místo procházky krajinou ji hodlám zachraňovat pro příští generace :) Výměna, kterou připravujeme bude mít 55 účastníků z 11 zemí. To znamená, že je nás 11 organizátorů a podle FYEGovských pravidel to připravujeme společně. Bojím se zmatku a hádek, ale lidi jsou jako vždycky úžasný. Až na dva navíc nemají ponětí co je Mládež v akci a nikdy nic podobného nedělali. Takže většinu práce děláme ve třech až čtyřech lidech a ostatní přitakávají, nebo mají konstruktivní připomínky.

Jan ze Slovenska má problémy s angličtinou, ale není čas mu pomáhat, Turkyně Denisz zase okukuje všechny kluky v místnosti a neustále slibuje, že přiveze moc hezký turecký holky. Němec George se urputně snaží smát mým vtipům o sucharech Němcích a Fedrik ze Švédska se mračí při jakékoliv zmínce o alkoholu nebo marihuaně. A pak mi tvrďte, že ty stereotypy nejsou pravdivý :)

V sobotu večer jdeme na párty s místními mladými zelenými. Pár vět o nich. Celkem je jich několik tisíc, což znamená, že jenom v předsednictvu je jich víc, než nás v celé ČR. Většina z nich jsou úplně super lidi, ale nejde si nevšimnou několika poměrně zajímavých minorit.

Hrubá typologie minorit:

• Militantní pacifisti, kterým už při slově klacek naskakují pupínky
• Pravověrní vegani, který se odmítají fotografovat vysloví-li někdo sýýýr
  
• Zatvrzelí antiamerikanisti používající slova americký a perverzní jako synonyma
• Typické Německé Gertrůdy, které se vzrušují při slově větrná energie a v peněžence už 5 let nosí svůj bio-kondom
• Bursíkovci, kteří jdou i na párty do pajzlu v kvádru a místo piva si objednají kávu.

Ale byla s nima sranda, to zase jo :)

On the road again (part I)

„Když vidíte mezinárodní vlak a automaticky se vám stahují hýžďové svaly, znamená to, že je čas vyrazit na cestu.“ J. Labohý

Byl jsem v Bruselu už šestnáct dní. Šestnáct dní ve stejném městě s pouhou jednou výjimkou návštěvy Oostende. Trochu příliš dalo by se říci. Vždyť tenhle usedlý způsob života, to není nic pro mě. A tak jsem nakonec uvítal, že se nenašel nikdo, kdo by jel do Berlína zařizovat prosincovou klimatickou výměnu, a vše jako obvykle zbylo na mě.

Ještě víc jsem pak uvítal fakt, že nejlevnější způsob, jak se do Německa dostat, je koupit si Interrail. Pro ty, kdo ho neznají, Interrail je mezinárodní vlaková jízdenka, která platí ve všech vlacích Evropy a dá se s ní zažít spoustu legrace :) Moje platí deset dní, z nichž libovolných pět můžu strávit v libovolném počtu vlaků. A jelikož cesta do Berlína je jeden den a cesta zpět je taky jeden den, tři dny zbývají jen a jen pro mě!

Ale popořadě. Začněme tak, že v pátek ráno kráčím rychlou chůzí na nádraží Brusel Centraal. Je něco před sedmou, ulice jsou vymetené (jakože prázdné, jinak bordelu je a nich požehnaně..) a všechny obchody zavřené. Takže můj plán koupit si něco k snídani a nějakou belgickou čokoládu jako dárek získává zásadní trhliny. A tak hladový usedám do vlaku a po chvilce usínám. Cestující, průvodčí, sny, vůně, smrady a teploty se rychle střídají a pak už jsme v Amsterodamu.

Nevím, kolik z vás má zkušenosti s Amsterodamem, ale koupit si kus chleba, nebo bagetu je tu nadlidský úkon. Na ulicích totiž najdete jenom dvě věci – kola a coffeshopy. Nevím, čeho je tu více, ale ani jedno vám pečivo neposkytne. První pekárnu potkávám po půlhodině hledání a se vzpomínkou na Kolíka a úžasné dlouhé levné francouzské bagety, kterých si zajisté užívá, si kupuju krátkou holanskou za 1,5€. No třeba do ní taky něco přidávaj :)

A je po něm...a nebo není?

Pakliže ve vás nedostatek aktuálních informací z Bruselu vyvolává paniku tak věřte, že zcela zbytečnou.

Momentálně jsem na menším Eurotripu zahrnujícím Amsterodam, Berlín, Mnichov, Budapešť a možná Eindhoven takže nemám příliš času psát. Ale nebojte, vše se dozvíte :)

Zatím, abyste se nenudili, pár zajímavých odkazů na zamyšlení...

Polovině druhů evropských žab hrozí vyhynutí

Světové emise CO2 rostou rychleji než podle nejhoršího scénáře IPCC

Lunetic chystá svůj návrat

O koupání v oceánu, které nakonec nebylo koupáním v oceánu

Moře je pro člověka z vnitrozemského státu jako je Česká republika něco zvláštního, mysticky tajemného a magneticky přitažlivého. A co teprv oceán!

Proto když předpověď počasí ukazovala na víkend neuvěřitelných 16 stupňů a azurovou oblohu, nemohl jsem jinak, než přinutit Míšu a Emu, abychom společně jeli na výlet k Atlantskému oceánu. Do pobřežního městečka Oostende, je to 106km, což znamená hoďku a čtvrt vlakem. A díky speciální slevě pro studenty vyjde zpáteční jízdenka na přijatelných 9,2 €.

Ačkoliv byl vlak narvaný, podařilo se nám ukořistit pěkná místa u okýnka a celou dobu cesty jsme tak mohli vesele hrát hru „kdo uvidí první kopec vyhrál.“ Ta ale bohužel zůstala bez vítěze, a to i po zpáteční cestě... :)

Něco po jedenácté nás vlak vyplivnul na nádraží v Oosetende a my se vydali na průzkum města. Již po pár krocích jsme ale zůstali stát a zírali vzhůru jako u vytržení. Nad místním baráky se tyčila krásná katedrála. To ale nebylo to nejdůležitější. Celá katedrála byla totiž překryta obrysem obřího ruského kola, které před ní jaksi parkovalo. Typický příklad Belgického urbanistického a architektonického cítění, dalo by se dodat po dvou týdnech strávených v Bruselu. Když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že kolo s krásnými figurkami ruských bohatýrů opravdu parkuje přímo před vchodem do katedrály. Neodolali jsme a za nechápavých obličejů místních obyvatel vše pečlivě nafotili. No radši se podívejte na fotografii, myslím, že více komentářů není třeba...


Poté, co jsme zjistili, že komě katedrály a narvaných ovocno-zeleninových trhů ve městě skutečně nic zajímavého není, zamířili jsme si to přímo k oceánu. Po cestě jsme se ještě dovybavili chlebem, goudou a francouzským bílím vínem a pak už nestálo nic v cestě k vodě.

Pobřeží je opravdu nádherné. Mě připomínalo Nice, Emě jih Švédska a Míše prýgl, ale styděla se to říct a tak mlčela a usmívala se. Na nic jsme nečekali, boty letěly dolu a už jsme pobíhali bosi po pobřeží a užívali si sluníčka. Jelikož to mělo být zřejmě poslední hezké počasí až do příštího roku, neváhal jsem se převlíct do plavek a ještě si naposledy letos spálit nos :)

Hlavním bodem naší návštěvy ovšem nemělo být chození, ale koupel v oceánu. Nemohli jsme se s Emou dočkat a proto nás celkem zklamalo, že přibližně každých deset metrů byla cedule, která poměrně jasně ukazovala, že koupání je zde zcela zakázáno. Pokusili jsme se tedy jít pláží dál, ale ani po dvou hodinách intenzivní chůze nás cedule nepřestaly pronásledovat. Na reportáž o tom, jak to nakonec dopadlo se můžete podívat tady:






Kolem třetí hodiny odpoledne se začal zvedat studený vítr a tak jsme se rozhodli opustit pláž a zanořit se opět od jungle města. Dlouho to ale netrvalo a vynořili jsme se opět nedaleko pobřeží, v hospůdce s krásným výhledem na oceán a důchodce. Málem bych zapomněl. Oostende je totiž město důchodců. Sjíždí se sem ze všech stran, nebo se tu možná přímo rodí (dělí, pučí, praktikují mitózu či meiózu a podobně). Jsou všude a pohybují se tisíci různými způsoby. Ti mladší chodí nebo jezdí na kole, starší využívají nejrůznějších chodítek a zbytek pak řídí všelijaká vozítka ať už konstrukčně připomínající kolečkové křeslo nebo golfový vozík s berlemi namísto 14 povolených holí.

Hodili jsme do sebe piva a kapučíno a už jsme si to mazali přes celé město na vlak. Použiv menšího triku s časem, podařilo se mi přivést obě slečny do cvalu a tak jsme vlak nakonec jen taktak stihli. A tak skončil náš první výlet k oceánu. Ale pointa stále chybí, že? Zdá se, že jsme v oceánu skutečně plavali, tak kde je ta zrada? Že by titulek lhal? Bohužel ne. Jak možná vzdělanější z vás vědí, Oostende neleží na pobřeží Atlantského oceánu, ale Severního moře. Tak mi bylo oznámeno, když jsem s očima navrch hlavy vyprávěl spolubydlícím o svém prvním plavání v oceánu. Tak to vypadá, že se budu muset přece jenom vypravit za Kolíkem, nebo doopravdy nevím....