Únorové počítání do čtyř

Milý Bruselníčku, tak to s těmi předsevzetími holt bývá. Zřejmě z tebe nebude týdeník, ale spíše čtrnáctideník:) Nuž, opět se hlásíme z hlavního města Evropy, města svodobomyslných chodců, kteří neuznávají červenou a uřvaných zelených papoušků, kteří svou přítomností podtrhují tenhle blázinec. Ale že stojí za to.

1. Škola
Díky místnímu systému máme po dvou týdech školy úspěšně ukončen první kurz a 3 kredity v kapse. Ovšem byly to intenzivní hodiny a hodiny (a hodiny navíc) s Lotharem, německým právníkem, specialistou na mezinárodní environmentální právo a protahování lekcí. V kurzu nás bylo 5: Lenka, Emmanuel z Kamerunu, Patrick z Keni a Ajjan z Filípín. O africké angličtině již zde bylo napsáno dříve, není co dodat. Po dvou týdnech se trochu začínáme chytat, někdy jen beznaděj. Díky Lotharovi jsme prošli taaakovou hromadou konvencí a deklarací zaručujících udržitelný svět, šťastné zdroje (rostliny, zvířata) a čisté prostředí, až si člověk začně říkat, jestli jdou pro samé záplaty ještě vidět kalhoty. Díky posdílení reálných zkušeností jsme pak na šťastný svět zase radši pozapoměli. Každopádně Lothar by rád pesimismus rozehnal společnou party v ulici Dlouhého života a Lenka dokončením diskuze o fair tradu.Tahle epizoda tedy zdá se ještě nekončí:) Také jsme se koněčně zaregistrovaly do místního Isu a poprvé navštívily kancelář Human ecology. Přístup k ní je opravdu fenomenální, odmítáme tvrzení, že by korespondaval s prestiží oboru.

2. Počasí
V Bruselu je o něco tepleji nežli u nás doma, ale to neznamená, že jsme si neužily i trochu toho sněhu. Ačkoli nám to přišlo adekvátní ročnímu ubdobí, naštěstí pro Brusel i zimou paralyzované místní obyvatele zase všechno rychle odtálo. Teď už jen občas prší a občas je i trochu pěkně. Můj organismus se už vzpamatoval ze šlapanického režimu a přestal zuřivě topit, i když na sobě v noci nemám dvě deky, tlusté ponožky a šálu. Ať už je však počasí jakékoli, turisté se dále až dojemně zarputile fotí u bruselských pamětihodností a za slunečního svitu jinak romantických výhledů. Je třeba dodat, že my občas taky. Každopádně se ale začínáme těšit na teplé jarní počasí, abychom mohli vuyžít azylu některých spíše menších, ale docela pěkných parků v okolí. Na fotce je téměř již obligátní výtah u monumentálního Palais de Justice, kde přetlačování houfu nastupujících a vystupujích cestujících dokreslují stejně obligátní harmonikáři výkřiky hopá a yesssa a rádi by za to eura.

3. Památky Pamětihodnosti sice většinou cíleně neobcházíme, některé však nelze na našich cestách tak úplně pominout. Zejména je to těžké v případě Baziliky Sacre-Coeur/Basilique de Koekelberg, která je tak monumentální, že vlastně nevíte, jestli se vám líbí, nebo vás spíše děsí. Jde vidět skoro odevšad, samozřejmě kromě situace, když jste 100 metrů od ní a chcete se k ní poprvé opravdu dostat. Vchází se do ní přes restauraci a podle wiki jde o nějvětší budovu postavenou ve stylu Art Deco a taky šestý největší kostel světa. Osobně mohu říct, že z boku vypadá jako obrovský mechanický dortík a při soumraku jako brána do pekla.

4. A na závěr malá obrazová příloha a otázka pro zvídavé čtenáře. Co vlastně představuje Atomium? A, model atomu B, model uhlíku C, krystal železa. Ať už je to cokoli, doporučujeme k vášnivé debatě nad pivem či vínem, zaručujeme zábavu alespoň na 30 minut. Pokud budou staří bruseláci mást diskutující zavádějícími příspěvky, potom až na 40 minut..:)

První týden

Je to právě týden a den, co jsme přijely do Bruselu, ale už mi to připadá jako nejméně měsíc. Taky jsme už něco zažily. S Lenkou jsme například nestihly informační schůzku pro nové studenty, podnikly výlet na kolech do našeho vzdálenějšího kampusu v Jette a zúčastnily se orientačního dne pro erasmáky. V rámci veselých her v centru jsme díky tomu v týmech líbali na líčko nebohé návštěvníky hlavního náměstí Grand Place a skákali do záběru nicnetušícím turistům fotícím se pod čůrajícím chlapečkem. Je třeba říct, že nejlépe do šlo temperamentní sardiňance Francesce, která si do teď myslí, že jsme z Čečny. A to všechno pro pivo zdarma na večerní párty (třešňovou smrt a jupitera:), nesuďte nás přísně.

V neděli jsme nakonec vyrazily na velký trh u Gard du Midi, o kterém díky Jeseterovi a Emě víme, že zde lze získat bedničky zeleniny za euro (když trh končí a člověk je rychlý). Jen nevím jestli jsem s těmi 5 kily hroznového vína nebyla rychlá až moc. Lenka zase ví, že hromadu mokrých cekutek není dobré nechat v igelitovém pytlíku a Tamara se příště možná nepokecá čokoládou z pojízdné výrobny na wafle.

Naše zážitky jsou zatím tedy věru začátecnické. Testujeme smlouvání na blešáku (přiznávám 4 malé skleničky, víc nic), zkoušíme povinné místní speciality jako jsou hranolky, wafle či arabské placky a kupujeme divné chleby. Je ale třeba říct, že taky hodně vaříme. Protože nám to jde a protože je to levné:). Tamara překvapila sama sebe svou schopností vyprat si a uvařit si a my s Lenkou jsme ji prostě nemohly než vyhlásit mistrem fikaných předkrmů a dortíků. Jeden piškoťák padl i na oslavu mých narozenin (poté co jsme jej rozmrazily na topení) společně s flaškou becherovky, což nakonec překvapilo i mě. Jsem ráda, že tady mám kamarádky, o které se mohu opřít:)


Nakonec ještě zmínín, že stále nevycházím z údivu nad lidskou rozmanitostí Bruselu a jejími dopady na praktický život. Tak například chcete koupit víno a všude kolem jsou jen indické nebo pákinstánské obchody, kde to prostě nejde. Nebo jdete po ulici a najednou mají všichni jinou barvu než vy a v obchodech jsou vyskládané věci, které jste nikdy neviděli (věřili byste tomu, že banánů je více druhů!:). Díky jedné takové procházce také vím, kde si mohu půjčit film s Sahrukhem Khanem, až se mi nebude dostávat kvalitní kultury. Pokud snad někdo přizná kulturní mezeru, co se zmíněného umělce týče, doporučuji doplnit si ji například tady: http://www.youtube.com/watch?v=4mHgNYVJpe0&feature=related, http://www.youtube.com/watch?v=Vr6swr0_10Q

I když se teď může zdát, že se tady jen procházíme, nakupujeme a jíme, není tomu tak. Po týdnu seznamování nám už totiž taky začala škola. O zážitky z prvních hodin výuky se brzy na Bruselníčku podělí Lenka.

Prvni odvazna prochazka Bruselem

více fotek: http://picasaweb.google.cz/ljaguska.zelenaja/BruselPrvniVychazka#

Bruselníček reloaded! aneb sága pokračuje

Milý Bruselníčku, Tvá pestrá historie našla své pokračovatelky! Po třinácti hodinové cestě ve sněhovém tunelu (prý dálnice) dorazili na místo určení Nikola a Lenka - nové tváře - a Honza - starý bruselský Jeseter a zkušený průvodce místními pivními specialitami. Během víkendu pak zvládli nastěhovat Lenku do bývalého řeznictví, Nikolu do ulice Dlouhého života (doslovný překlad z francouzštiny), a Emu do tranzita, připraveného odvézt ji i s celým bytem po roce a půl zpět do Brna.

Otvíráme tedy novou kapitolu erasmovských studentů Human Ecology z Brna. Doufáme, že nové čtenáře zaujmeme a případně pobavíme, čtenářům seniorům se omlouváme, že se zřejmě budeme v mnohém opakovat. Nuž, takoví však mohou alespoň nostalgicky vzpomínat nebo se tiše usmívat nad našimi začátečnickými chybami. Rozhodně se ale sluší poděkovat všem předchůdcům, kteří nám v mnohém bruselskou cestičku vyšlapali.

Kdo internet má, bydlí!

Hnedle v první zprávě si ale neodpustíme stručný popis míst, která se setkala našimi dočasnými domovy.

Jako první se do svého bydliště na Rue de Viaduc 147 nastěhovala Lenka a jak už bylo výše zmíněno, je to bývalé řeznictví! Fotky mrtvých prasat na zdech a háky na maso jsou toho důkazem! ÓÓÓ, jak krutá hříčka jednoho vegetariánského osudu! Je však třeba uvést na pravou míru, že řeznictvím se pouze vchází, zbytek domu je vybaven krásnými studentskými pokoji. Lenka obývá střešní byt s výhledem na komíny ve dne a odrazem světelného smogu v noci. Hned přes ulici má přírodovědné muzeum pyšnící se dinosauřími ostatky a k Evropskému parlamentu by antiglobalista kamenem dohodil.

Ani Nikola to nemá špatné, bydlí necelých deset minut od Lenky. Od dob Jesetera a Evelíny se mnoho nezměnilo, před domem nablito, asi párty.... V ulici dlouhého života to žije, černošské návštěvníky místních barů ani ve tři v ráno nepřestává bavit reggae. Nikola nezahálí a neúnavně se učí anglické fráze typu I will get used to it. Dům však oplývá 14 příjemnými spolubydlícími a nezaměnitelným bruselským schodištěm obvyklé šíře necelého metru.

A teď už jen Borec na konec! Podle posledních zpráv trhl Jeseter s Emou rekord na trase Brusel Praha, a to hned v několika úzce propojených disciplínách: výšce sněhu na vozovce, nejnižší průměrné přepravní rychlosti a hodinách strávených na cestě! Míry: 6 cm-30 km/h -16 hodin. Oběma gratulujeme k výkonu i přežití.

Dobrou noc :-)

Pápá

Rok se sešel s rokem a máme tu další Heňáckou vlnu okupující Brusel.

Prestižní roli reportérky z domu v ulici dlouhého života na sebe přebírá nadějná Nikola Marková a doufáme, že se jí zhostí mnohem lépe než já a bude sem i něco psát :)

Velké naděje jsou vkládány také do nadějné spisovatelky a cestovatelky Lenky Parkánové, která si v Bruselu nalezla tiché zákoutí v Domě U Krvavých prasečích hlav. I na její historky se tedy můžeme začít těšit.

Pakliže se k redakčnímu týmu připojí i Tamara Kořítková, třetí mušketýrka toho času ztracenu v Bruselu, budeme jen rádi. Leč informace o tom zatím žádné nemáme...

Popřejme tedy slečnám vše nejlepší, hodně hranolek a nabídek k sňatku a napište sem občas něco.

Pro nás i budoucí generace ;)