Jaké to je býti minoritou (by Ema)

Jeseter umí být otravný. Jeseter umí být hafo otravný a neodbytný. Tuto stránku jeho osobnosti teď zažívám obzvláště díky jeho nově objevené nejoblíbenější větě, kterou začíná a končí jakoukoli naši konverzaci – „už blogguješ?“. Jo, jsem máčka, už bloguju, poprvý v životě.

Ono se mi za posledních 14 dní událo víc „poprvé v životě“ věcí. Poslouchejte: patřím mezi dvě nejkrásnější ženy u nás ve třídě (dobrý pocit), jsem druhá nejvyšší holka ve třídě (dost divný pocit). A taky zažívám stejný pocit, jako tučňáci na severním pólu nebo návštěvník punkových koncertů na opeře (nic ani proti jedněm). Jsem minorita. Jsem, jak jste už asi pochopili, jedna ze dvou holek ve třídě. Jedna ze dvou bělošek ve třídě. Naši třídu totiž krom dvou Rakušanů a jednoho Angličana (a Jesetera blonďáka) tvoří pouze černoši a Bangladéšani. Jeden z nich asi neviděl ženskou tak 20 let, protože se na mě při uvítacím obědě ve škole pořád tiskl. Přepis konverzace:

Bangladéšan B: utíká k volné židli mezi mnou a Míšou
Já: (v duchu, pamatující na všechny „velice náhodné“ a velice dotěrné a nepříjemné doteky mého a jeho loktu) ne, to ne!
Jeseter: (přepadl Bangladéšana ze zálohy jako správný superhero) THIS IS MY PLACE!
Já: (v duchu) uf, zachráněna…

Jsem minorita i na silnici. Jezdím totiž na kole. Kdo nezažil, neuvěří. Multikulturalita Bruselu se projevuje třeba v tom, že si na silnici připadáte jako na jihu Itálie. Kontinuální zácpy (pozorované v osm ráno i drahně po půlnoci) provokují řidiče, ti troubí, vystupují z aut a rozčilují se. Fascinující. Mám reflexní vestu jak hasič, ale asi moc nepomáhá, protože ji má každý, komu je život jen trochu drahý, a tak jsou ulice ráno žluto-oranžovo-reflexní.

A jsem taky jedna z pěti ženských z naší ulice, která nenosí šátek na hlavě.

Jsem minorita a zní to divně. Ale kolikrát se vám v životě stane, že ani nehnete prstem a jste tak hafo výjimeční?:-)

Mám nového kamaráda!

O tom, že lásku nekoupíš, ale kamaráda ano..

Tak je to tady! Konečně ho mam. Celou dobu jsem ho chtěl. Toužil jsme ho potkat, snil jsem o něm celé noci. Někoho, s kým můžu jít kamkoliv. Do parku, na koncert, jen tak na procházku, k moři, do školy, do hospůdky, na hranolky.

Někoho kdo mě neopustí a komu můžu 100% důvěřovat. Je velký, silný a přitom elegantní a pohodový. I když jsme si nejprve nepadli do oka nakonec jsme se dali do kupy a teď jsme již nerozlučná dvojka.

Je to tak. Od čtvrtka už nejsem nikde sám. Vždy je se mnou. Můj nový batoh Deuter. Stál sice 90€, ale řekněme si to na rovinu, není to pěkné 90€ za takového kamaráda? Nedali byste 90€ za někoho podobného? :)

O škole, spolužácích a Čarokrásné

Bojujeme každý den. Někdo za, někdo proti. A já měl získat svoji Čarokrásnou...

Středa se zdála pro náš studijní pobyt býti zcela klíčovou. Poprvé jsme se měli setkat se svými spolužáky a teoreticky na nás měl čekat i rozvrh. Snad proto jsem se ráno dokázal vyburcovat již v neuvěřitelných půl deváte a v devět jsem úspěšně a ospale opustil naše doupě. Díky štěstí s autobusy se mi podařilo dostat na místo za neuvěřitelných 40 min, takže jsem ještě čtvrt hodiny pobíhal lesem a hledal jakékoliv jedlé plody. Poznámka pod čarou – houby se v Belgii nesmějí sbírat. Oficiálním důvodem je přitom celkem nečekaně ochrana biodiverzity. Proč se mě neptejte :)

Nebylo až tak velikým překvapením (alespoň pro mě), že naši spolužáci pochází asi ze všech koutů světa, kromě Evropy. Bangladéž, Filipíny, Nigérie, Etiopie, Vietnam a podobně. Že ale většina z nich pracuje na vyšších pozicích na ministerstvech (životního prostředí nebo přírodních zdrojů, hezky ilustrativní :) ve svých zemích, to mě celkem z míry vyvedlo. No uvidíme, jak to bude dál... O svých zážitcích se spolužáky nám napíše Ema, doufejme, že co nejdříve :), takže jí to už víc nebudu vyžírat :)

Zbytek středy, čtvrtek a pátek jsem zasvětil boji o místní šalinkartu. Někde hluboko v mysli jsem měl totiž uloženou legendu, kterou mi kdysi vyprávěla Evelínka. Pojednávala o Čarokrásné - celoroční šalinkartě za 45 zlaťáků schované kdesi za nekonečnými frontami na pravého flámského studenta, který bude dostatečně rychlý, mrštný a drzý na to, aby se ji zmocnil.

A tak jsem ve středu po školním obědě osedlal metro a hnal se co nejrychleji k jednomu z 5 míst v Bruselu kde na mě Čarokrásná mohla čekat. Bylo přesně 13:30, když jsem k prodejnímu kiosku dorazil a nápis hlásal, že otevřeno bude až do 17:30. Kolem postávali, posedávali, polehávali, nudili se a umíraly desítky dalších chudáků s podobným cílem. Již jsem se nemohl dočkat, až se k nim přidám. Pousmál jsem se a sebevědomě jsem si razil davem cestu pro pořadový lísteček. Slečna uvnitř ale mé sebevědomí rázně ukončila, když mi „frangličtinou“ oznámila, že pro dnešek už jsou všechny pořadové lístky vydány, ať se zastavím jindy...

I zaťal jsem zuby a na druhý den mě telefon budil v 7:00. A v půl osmé jsem již stál ve frontě i když otevírat se mělo až v osm. Po hodině čekání mi ale bylo franglicky oznámeno, že abych měl na jízdenku právo, musím mít belgickou občanku...I zaťal jsem zuby a vyrazil o ní na úřad zažádat. Po několikaterém přesměrování k jiným úřadům a okýnkům jsem se konečně dostal k tomu správnému úředníkovi. A ten si opsal mé údaje a oznámil, že do čtrnácti dnů mi přijde oznámení, kdy že si můžu přijít zažádat...

A tak jsem svou snahu vzdal a začal si pomalu vsugerovávat, že jsem vlastně rád, že můžu celý rok jezdit na kole...A asi by to tak skutečně dopadlo, kdybych se nezeptal jednoho zmatenýho týpka, co tu pomáhá Erasmákům. Ten mě totiž uzemnil čistě logickou odpovědí: „Když tě vyhodili tam tak to prostě zkoušej jinde a třeba se ti to jednou podaří, ne?“

A tak v pátek zvonil budík zase v 7:00 a v 7:30 už jsem zase stál frontu s jinými postávajícími, posedávajícími, polehávajícími, nudícími se a umírajícími chudáky. A věřte nevěřte, poté co jsem si přečetl Francouzkou i Holandskou verzi deníku Metro (podotýkám že Francouzky umím jen trochu a Holandsky nerozumím ani všem obrázkům), konečně se na mě dostala řada. A tak jsem po hodině a půl čekání odcházel o 45 euro lehčí, zato ale se svou Čarokrásnou pečlivě uloženou v peněžence...

Do lesa a za opičkou

O tom, co všechno se dá stihnout během jednoho dne...

V úterý ráno na mě čekala hotová studentská kartička a když už jsem byl v kampusu, pokusil jsem se zařídit si nějaké ty kurzy francouzštiny. Jak jinak, kurzy zadarmo byly už dávno plné. Zato kurzy placené byly až do úrovně 4 z 8 dokonce beznadějně plné. Na další jazykovce sem to po 30min čekání sám vzdal. Jak se vůbec má člověk přihlásit dřív když ještě ani neví rozvrh? Takže to vypadá, že si budu muset najít nějakou pěknou a ochotnou Francouzky hovořící slečnu, která mě to vše ochotně vysvětlí a já do ní na oplátku nahustim něco z češtiny, nebo angličtiny. Prý tu nějaký takový program mezi studenty funguje, tak uvidíme...

Jelikož do školy jsme měli jít až ve středu, byl zbytek úterý jako stvořený pro výlet. S Emou a Míšou jsme měli sraz v kampusu a v plánu návštěvu Foret do Soignes, jediného skorolesa na mapě Bruselu. Nebýt exkurzí asi 10 různých školek křičících na žáby (ať žije environmentální výchova!) , pravidelně se ženoucích vlaků a šumu aut v pozadí, bylo by to fantastické místo. Ale i tak jme se parádně prošli. Park je rozdělen na několik typů cest na které můžete, nebo nemůžete, podle toho, kdo jste. Třeba pokud jste člověk, nemůžete na stezky pro koně. A pokud jste kůň, obyčejně nemůžete na stezky pro kola. A pokud jste kolo, nejezděte tam kde jsou chodci, nebo koně. Naštěstí nikdo z nás kůň není a pravidla jsme s tradičním českým odstupem víceméně ignorovali, takže procházku nic nekomplikovalo :)

Nevím jak na to došlo, ale prakticky celou dobu jsme se bavili o jídle. Ema popisovala, jak ji v jejím ekofašistickém bytě vyváří smažené čočkové koule obalované v kokose se spařeným nevím jak speciálním zelím (vše v biokvalitě), Míša vysvětlovala jak udělat veganskej taveňák a já přemýšlel proč jsme nesnídal a nemam s sebou svačinu a příležitostně pojídal seschlé ostružiny podél cesty. Nakonec jsme se dali do zkoumání zelených bodlinatých koulí (na obrázku), které Ema s Míšou označili pomocí pracovní hypotézy za jedlé kaštany. Já se v tom nevyznám, jediné, co sem v procesu falzifikace poznal bylo, že opravdu hodně a bolestivě bodaj do ruky. Kdyby někdo z biologů věděl, co to je, napište nám!

Závěr dne se pak nesl v hodně hektickém stylu. Jen co jsem se vrátil z lesa, byl jsem Lisbet okamžitě přesměrován do školního kampusu, kde se konal formální začátek roku formou recepce pro zvané. Na mé námitky, že vlastně nejsem studentem školy a už vůbec ne zvaný, nikdo nedal a tak jsem šel. Namístě byl celý prostor byl ohraničen páskou se zákazem vstupu, hosté vstupovali přes červený kobereček, ministr školství v kvádru popíjel šampáňo. Ale všude kolem postávali hloučky studentů a kolem místa se vznášel nenávistný šum.

A pak to šlo ráz na ráz. Z ničeho nic se všichni studenti shromáždili kolem dokola. Někdo pohnul rukou a nadzvedl pásku. A pak se najednou všichni valili dovnitř. Ze všech stran, páska nepáska. Tak jsem se přidal :) Víno, pivo, šampáňo, chlebíčky, polévka Gaspacho, ovocné špízy, sýry s olivami, to vše mizelo jako když kobylky útočily na Egypt, špačci na Mikulov, nebo Ctirad na šišku uheráku.

Poté co opadla první vlna útoku a číšníci dokázali obnovit zásobovací cesty, člověk už vůbec nemusel pro nic chodil. Pivo a jídlo číšníci přímo vnucovali. Během hovoru se spolubydlící Stephanie o školských systémech, imigrační politice a cyklistice jsem si tak nechal vnutit asi 13 třetinkových bloňdatých piv. A pak začalo pršet, takže jsme se vydali zpátky pěšky.

Na bytě to žilo, jedlo se a pilo, já ale už radši pil jenom vodu. A jelikož v naší čtvrti právě probíhal jeden z častých zátahů na drogové dealery, přišly na řadu historky jak to bylo v minulosti. Většina z nich se nesla v podobném duchu jako ta o člověku, který našel na zemi ve svém bytě ohromnou nacpanou igelitky marihuany (plnou tašku hulení :), kterou mu tam oknem zahodil nějaký zadrhající dealer. Nebo o pytlících schovávaných v temných zákoutích či poštovních schránkách. Asi po šestý historce to Yesmen( jedna spolubydlice) nevydržela a musel jsme ji doprovázet na procházce po okolí :) Měli jsme oči na štopkách, ale nic jsme nenašli. Ať už naneštěstí, nebo naštěstí....

Vtípek z humanitně-ekologického prostředí

Plave si mořem velrybí samec vedle své velrybí družky a samec mrmlá:

"Celý svět se snaží zachránit náš druh, vědci zasedají, ekologové se bouří, Greenpeace se z toho může podělat, ale TEBE HOLT BOLÍ HLAVA...."

Škola volá

Začal nový týden a s ním oficiálně i semestr. To ale neznamená, že bychom se měli školou nějak vzrušovat :)

Na pondělí jsme měli domluvenou schůzku s koordinátorem našeho oboru ve vzdáleném kampusu Jette. Kancelář Human ecology je sice stylově umístěna v nejvzdálenější budově kampusu, napůl v garáži, naproti rozvodu tekutého CO2, zato je ale vybavená 12 novými MACy, které ale stejně zatím nikdo neumí ovládat. Bez ohledu na moderní vybavení kanclu tu ale o nás nic nevěděli, protože se naše papíry někde fyzicky ztratily. A tak nás poslali pryč, ať se vrátíme zase středu, že se do té doby snad něco stane :)


Jelikož školu jsem mohl pustit z hlavy, vrátil jsem se a vyrazil na první větší nákup. Po konzultacích se spolubydlícíma jsem zjistil, že nikdo nechodí jinam než do Lidlu. Po zkušenostech z Čech sem se sice trošku bál, ale odvaha se mi vyplatila. Jídlo je tak o polovinu levnější, skoro všechno neznačkový (žádnej Kraftfood, Nestle, atd.) a téměř všechno, včetně zeleniny, místní, belgický. Žádej Novej Zaeland (nic proti vám Ondro a Martino:), nebo Španělsko jako v ČR. A tak jsem si v klidu a s čistým svědomím mohl odpolende uvařit brokolici a rajčata na víně s ranými bramborami. Mňam, mňam!

První víkend

Brusel se na mě valí ze všech stran. Člověk nestihne dodělat jednu věc a už se žene do další. Takže čas na rekapitulaci posledních několika dní je zase až teď. A to jenom proto, že sem neodešel na barbecue party....

Od pátku do neděle jsem se trénoval na komunikačním školení FYEG. Na mě, a dalších 9 účastníků, se vrhli hosté z různých oblastí. K nejzajímavějším patřili Graham Burgess – mediální poradce EGP, který se nás snažil cupovat v rozhlasových rozhovorech, Christophe Coakley – pracovník tiskového oddělení Green group v Evropském parlamentu se nás pokoušel přesvědčit, že jeho styl tiskových zpráv je ten nejlepší na světě (rozhodně ne).

Simon Nazer, který má na starosti nová média v Greenpeace International nám působivě ukázal na příkladu pralesní kampaně (viz níže) a Dove (video1, video2) jak Greenpeace využívají v kampaních nová média, zejména video ve spojitosti se sociálními sítěmi. A na závěr jsme mohli posoudit připravovanou celevropskou kampaň EGP před volbami do Evropského parlamentu. Szilvia Csanyi, hlavní manažerka kampaně, byla sice trošku rozhozená, protože se její drahá kampaň nelíbí jednotlivým národním státům, u nás ale zabodovala.




V sobotu jsme se pak zapojili do místní akce probíhající v rámci Evropského týdne mobility. Společně s bruselskými mladými zelenými jsme se řítili ulicemi na speciálním šlapacím baru. Představte si, že máte barový pult s pípou a sedícími hosty a ten namontujete na vozítko s pivním sudem, volantem a rádiem s pořádnýma reprákama a pod barové stoličky namontujete šlapky. A když všichni sedící začnou šlapat, vozítko se prostě dá do pohybu. Takhle jsme si to jezdili centrem města a rozdávali letáčky o nutnosti více místa pro cyklisty, ohleduplnější chování řidičů. V Bruselu totiž půlka lidí jezdí na kole a druhá půlka na ně najíždí a troubí auty. Počet cyklistů je neuvěřitelný, stejně jako chování řidičů.

V neděli by se pak nezaujatému pozorovateli mohlo zdát, že naše kampaň měla 100% úspěch. Od rána jste totiž ve městě nemohli potkat auto, po hlavních ulicích se valily tisíce lidí na kole a veškerá hromadná doprava byla zadarmo. Vypadá to sice jako halucinace vyhulenýho hipíka, ale opravdu to tak bylo; v Bruselu se totiž konal Den bez aut v rámci již zmíněného týdne mobility. Proto jsme s Emou a Míšou čapnuli kola a jeli se trošku projet. Jen tak si jezdit po magistrále, kde se normálně valí tisíce aut za hodinu, je celkem dobrý pocit, doporučuji vyzkoušet :)

Po náročné jízdě jsem dorazil zpátky na byt a zjistil, že zase přijelo pár nových obličejů. Oslavili jsme to slivovicí, která zbyla po Lukášovi, Becherovou, kterou přivezla Lisbet a růžovo-oranžovým pitím s nápisem Sex-on-the-beach, který byl zakoupen v Lidlu na nějakou párty, ale nebyl z pochopitelných důvodů dopit. Pořád ještě stojí v obejváku na stole :)

A tak skončil první víkend v Bruselu. Jen tak na okraj, co se nevešlo do textu. Zkusil jsem už asi 10 druhů piv a nechápu, jak můžeme v Čechách vydržet celej večer na jednom druhu. Ochutnal jsem skvělou africkou citronovo-cibulovo-kariovou omáčku Yaese, nebo tak nějak. V sobotu jsem ve 2 v noci sledoval 20min Warda (spolubydla), jak se v Simsech snaží osprchovat svou postavičku, ale nemůže ji dostat do sprchy, která má vchod otočený nepochopitelně do zdi. Už 3 dealeři se mi pokusili prodat trávu, což se limitně blíží počtu mých průchodů naší ulicí. Umím říct flámsky dobrou doc. Slaap well!

Saluts de Bruxelles!

Zdá se to neskutečné, ale už čtyřicet hodin bydlím v hlavním městě Evropy. Takže skoro dost na to, abych začal bilancovat ;)

Nedá se říci, že by mě Brusel zklamal. Ale nedá se ani říci, že by mě nadchnul. Je totiž tak úžasný, že pouhé slovo nadchnul, vyjadřující spíše pocit opilého řidiče kamionu sledujícího natřásající se vnady pohasínající servírky, by jej spíše zahambilo. Brusel je prostě hustý (jak by řekla máma), romantické (Evelínka), cool (ségra), kovbojský (Kolík), nádherné (prof. Librová) město.

A kdo tu nebyldlel aspoň 40 hodin, nikdy to nemůže pochopit :)

Na prvním místě je ale třeba poděkovat Evelínce, mé budoucí laní manželce. Bez ní bych se totiž do bytu na Rue Longue Vie 15 zřejmě nikdy nedostal. A to by byla setsakramenská škoda. Jedná se totiž o bezkonkurenčně nejfantastičtější byt, který sem za svůj krátký život stihl poznat. No a teď v něm bydlím.

Architekt, který dům navrhoval, zřejmě nevěděl, že se z něj stane studentské doupě. A nebo s tím geniálně počítal. Snad proto je hned za vstupními dveřmi dlouhý bar a „obývák“, či spíše pártyák, rozlohou plně dostačující k pobytu všech vašich přátel či přistání Boeingu 737. Ve sklepě je pak vedle pračky také sušička, fotokomora nebo mrazák se zásobami pro případ nukleární války. Vaše kolo se může těšit luxusnímu prostornému parkingu ve vlastní garáži. Osobně si myslím, že to dřív byl bordel, ale zatím sem se nikoho neptal....Je tu snad i nějaký dvorek a další místa, ale tam jsem se ještě nedostal... Zatím tu jenom spím, protože celý den trávím na komunikačním tréningu FYEG.

Jinak mám vlastní pokoj (stejně jako mých zbylých 13 spolubydlících) s celkovou rozlohou 8m2, což trojnásobně překračuje moje požadavky. Ale aspoň je tu dost místa na zemi pro návštěvy. Kdokoliv nepřiletí je maximálně vítán!

Byt je pak umístěn uprostřed „malé Stodolní“ ztracené v úzkých afrických uličkách nedaleko Evropského parlamentu, ale o tom více jindy. Důležité je, že se skoro kamkoliv dá dojít pěšky, nebo ještě rychleji na kole. Nenechte se ale zmást. Brusel není taková placka, jako by se mohlo zdát. Kopce si tu s jindřichohradeckým Strmilákem příliš nezadají a někteří akčnější cyklisté mají na kopci nejen v oblasti podpaždí slušné Niagárské vodopády...

Poněkud méně veselá je situace s jídlem, protože co jsem zatím viděl, je pěkně drahý. Editka na svém blogu píše, že se v drahém Finsku nají v menze za 2,60€. Tady v levném Bruselu je to za 4,60€. Pomalu už si začínám sázet vlastní rajčata. A napadlo mě, že když mam teď tak veliký pokoj, možná by stálo za to ho polovinu zorat. V době ekonomické a potravinové krize by se to mohlo hodit. Tak doufám, že Arnie přejede co nejdřív, aby mě s tim pomohl. Chtěl bych před prvními mrazíky ještě pohnojit chlévskou mrvou.... Díky Ulčákovo hospodářství vím jak na to ;)

Jinak sem poprosil Emu, mou spoluputovnici Bruselskou junglí, aby se přidala. Takže tu brzo nebudou jenom moje blafy, ale také její. Doufám, že tím neničím strukturu monoautorského Bruselníčku. A jestli ano, tak prostě nastal čas na změnu!

To by asi pro dnešek stačilo. Nemůžu vám přece povědět vše hned první den....:) Tak hlasujte do ankety a brzo AHOJ!

Bruselu to opepříme!

Kdo to čekal měl pravdu; kdo nečekal ať poulí oči překvapením. Už je to tady! Odpovědnost se přesouvá o překot dále. Nevklikneš dvakrát do stejného Bruselníčku…

Evelínka již zmizela za obzor, Lukáš mává z nejbližšího majáku, ale vlajková loď Bruselníčku již za týden nabere nový kurz. Pod vedením kapitána Pejska se vyřítí na rozbouřené vody dalšího Erasmovského roku. Jestli ji čekají slavné objevy, krásné divoženky, zapomenuté laguny, nebezpečné sirény, jednooký kyklop na studijním oddělení či násilné utonutí vám zatím říci nemohu. Mohu vám ale slíbit, že ať se bude dít cokoliv, budete u toho. Plavba za nablýskanými kredity a oprýskanými životními zkušenostmi může začít...

Za posádku Brusleníčku nový lodní pyroman a kronikář
Honza Jeseter