Párty u obamů

U obamů se pořádají výborné večírky. Obamovské tělo totiž evidentně není zvyklé na alkohol a tak po prvním pivu začínají všichni tančit jako o život, plácat nesmysly, fotit se a smát se jako šílení.

Slavný a drahý DJ Kazibwe z UK (jak o sobě jeden z nich rád prohlašuje) začne více méně povedeně mixovat africké pecky s globálníma odrhovačkama a jede se jak dlouho kdo vydrží. A to je celkem dlouho. Míša pak ukazuje, že je asi genově příbuzná se Ctiradem, protože domů jezdí na kole prostředkem silnice a okřikuje Emu ať se nestará, že v noci přece nic nejezdí.

Na večírku se každopádně velmi zřetelně projevuje, kdo je v prvním, a kdo v druhém ročníku. Druháci totiž mají za sebou intenzivní kurz vedený docentkou Evelínou, docentem Lukášem a profesorem Radimem (všichni HEN) v oblasti slivovice (nebo slivovič, jak tomu sami říkají). Při vyslovení tohoto slova se jim roztahujou zorničky a vzpomínky na probdělé noci prvního roku se derou na povrch.

Prváci takovéto zkušenosti nemají a tak je musíme vyučovat my s Emou, Míšou a externí lektorkou Ritou. Prozatím proběhlo vzdělání v oblastech Becherovka-Beton, Fernet a Palinka a musím říci, že si vedou dobře. Některým z nich to dokonce i chutná, jako koloumbijce Aně, která je na Becherovce pomalu závislá :) Většina z nich je ale vyděšená pakliže má něco více než 15%. No je pravda, že kdyby si našeho rumíku lokli u nich ve 40 stupních, asi by toho ten den už moc neudělili :D

Měl jsem to štěstí, že jsem na obě párty, které jsem prozatím absolvoval, mohl vzít externí dámskou návštěvu (jednou Ritu a jednou Martinu), což mi u pánské části zajistilo nesmrtelnou popularitu :) No fotografie snad mluví za vše :) Každopádně alkohol krom vášnivého tancování probouzí i vášnivé city. A tak Míša, Ema, Rita i Martina již dostaly několik nabídek k sňatku.

Obamové se předhání v množství dobytka, které za svatbu nabízí, snaží se psát maily v češtině, či omámit svou oběť recitací milostné poezie. Od dvoumetrových obamů, se kterými by se většina lidí bála hrát i člověče nezlob se to prý zní hodně vtipně. Mě ale nikdo sňatky nenabízí, takže si babi zatím můžeš oddechnout :D Otázkou ale zůstává, kdy některý z obamů nabídne tolik krav, koní nebo zeber, že jedna z našich slečen neodolá...

Poslední párty byla speciální tím, že Míša zapůjčila šaty a Martina paruku. Co z toho vzniklo můžete vidět na následujícím videu :D

O obamech

Kdo se rozčiluje, že píšu nadějného pana prezidenta s malým písmenem zřejmě neví, že náš spiklenecký jazyk je velmi progresivní...

Je celkem zvláštní, že jsem ještě nenapsal nic o našich spolužácích. A to přesto, že tvoří asi nejsilnější dojem z celé naší Bruselské patálie. Nemají totiž jenom jiné zadky, jak by se dalo usoudit z předchozího Emina příspěvku. Jsou totiž celý hafo jiní...

Jak jsme již napsali dříve, naprostá většina z nich pochází z Afriky, nebo Asie. A protože nejsme rasisti, neříkáme jim s Emo a Míšou černoši, ale více politicky korektně obamové. A jim se to ostatně taky líbí :)

V den amerických voleb totiž většina z nich vůbec nešla spát. Seděli celou noc u televize, hltali informace o každém hlasu farmáře z Illinois, nebo Nebrasky a do postele se odvážili až poté, co na vlastní oči viděli první Barakův povolební projev. Vstávali o 20min později a šli s námi na celodenní kurz, přičemž od rána do večera vydrželi nadšeně vykřikovat Obama! Obama! A skákat radostí. Měli asi větší radost než maminky na sídlišti, když jim úřady jednou za čas přefiltrujou pískoviště od psích hovínek. No a tak jim řikáme obamové.

Lidová moudrost nelže. Pakliže se říká, maká jak černej, tak musíme potvrdit, že maká jak obama tu platí na sto procent. Obamové totiž vychází ven ze svých kolejních kamrlíků jen ve dvou případech a) jdou si koupit kuře, b) jdou do školy. Mnozí z nich ještě neviděli ani čůrajícího chlapečka, ani Grande Place a ani to nemají v plánu. Většinu času tak věnují chatování se svými příbuznými a studiu. Pakliže si máme před hodinou přečíst text, znamená to, že ho mají všichni několikrát přečtený, podtrhaný a 3x prodiskutovaný. Pakliže máme něco dělat, jde vše ještě o úroveň výš. Práci, které máme věnovat 40min, klidně obětují celý víkend, jenom aby to bylo opravdu precizní. Když si ale člověk uvědomí, že na vejšku se u nich dostanou jenom ti nejlepší z nejlepších a stýpko do Evropy získá jeden z milionu, není se čemu divit. Leda se stydět za vlastní lenost.

Každopádně je zajímavé, z jakých všech kontextů pochází a jak je jejich svět odlišný od toho našeho. Sara z Kamerunu pochází vesnice, která je vzdálena 50km od nejbližší elektřiny. George z Tanzanie pochází z vesnice, kde mají nově solární panel velikosti A4 a jednu baterii a kdyby jedl příborem popřel by svou kulturu, takže rýži se zelím nabírá pořádně rukama. Ana z Kolumbie žila v ekokomunitě a měla vlastní pole s kukuřicí, fazolema a bramborama. Patrik z Keni sice má na krku křížek a každou neděli chodí do kostela, ale v počítači má videa, která tomu moc neodpovídají ;) Číňanka Yining je nadšená z toho, že bude psát diplomku na téma komunitního řešení AIDS ve vesnici, která je kousíček od nich od domova – prý jen den dva vlakem.

Abych nezapomněl, máme taky evropský, neobamovský, spolužáky. Ale že by byli normální, to se říct nedá :) Manuel z Vídně každou hodinu připomíná, že za všechno může kapitalismus, Carola z Maďarska je angažovaná členka reformované církve, takže nosí náramky s rybičkama, tričko s nápisem PRAY HARD a vsadil bych se, že ve volných chvílích poslouchá křesťanskou rockovou hudbu. Alex z Británie musí být naprosto konsternován, protože angličtina, kterou všichni, včetně profesorů, používáme rozhodně nemá s Shakespearem nic společného. A pak my tři humanití environmentalisti co nejíme maso, někteří ani sýry a vajíčka. Katastrofa:) Prostě jak námět na nějaký sitcom. Až budu mít chvilku napíšu první díl...:)

Krátká aktualita

Dát si Belle-vue Kriek Classique po sprše, to Vám je taková paráda!!!!

Je to místní pivo, do kterého se kromě chmelu přidávají celé třešně. A chutná náramě. Zvlášť když pijdete ještě trošku mokří ze sprchy a zaboříte se do pohodlného křesla vedle topení. Jo jo, pro tyhle okamžiky má smysl žít :)

I když teď blog moc nešlape, neznamená to, že bychom na Vás zapomněli. Jenom teď nějak schází čas....

Připravuji pro Vás články o našich spolužácích, o jejich párty a o afrických videoklipech, Ema nezapoměla na článek o nejlepšim kafi v Bruselu. A v sobotu je další párty. O té předchozí jste si mohli přečíst před pár týdny.

Takže to je pro teď asi vše. Jen Vás musím na závěr znovu informovat, že se pivo v mém žaludku po sprše tak krásně pohupuje...

Tak zatim ahoj!

Zadky (by Ema)

Belgie je posedlá zadkama. (Námitky, že to jsem já, kdo je jema posedlý, naprosto, ale naprosto odmítám.)

Jen si to představte. (Vím, že nemůžete zavřít oči a představovat si, to byste nemohli číst, stačí když si představíte, že si představujete.) Tak. Je první den školy, přicházíte do učebny. Cítíte se trochu divně. Sedáte si na zadek na židli. A pozorujete i ostatní zadky, co si sedaj na židli. A v tom to přijde! Jsou prostě hafo jiný.

Po dlouhodobějším pozorování v terénu můžu o stavbě černošského těla říci toto: černošské zadky začínají tam, kde má, Míšina a Jeseterova záda (referenční skupina) jsou ještě v plném rozjezdu. Mají tvar omegy postavené na stranu, kdežto naše jsou jako půl lipového lístečku. Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, zda to má vliv na subjektivně vnímanou hodnotu pohodlnosti sezení v přednáškových sálech, když je přednáška zajímavá, sedí se všem dobře, když je to nuda, chceme všichni zdrhnout, bez ohledu na stavbu našich těl.

Na prvním výletě ale zadková rapsodie pokračuje druhým dějstvím. Kromě celkem nám známých koloběžek a motorek s řídítkama se po pláži prohánějí malí belgičánci v jezdítkách, kde otěže nad řízením opět přebírá zadek. Prostě sedíte a kroutíte zadkem v závislosti na tom, kam chcete jet. Fascinující.

Prozatímní závěr mého pozorování: zadek je důležitej! Tak já tu nebudu sedět na zadku doma a utíkám na nejlepší kafe v Bruselu. Které je tak dokonalé, že si zaslouží speciální příspěvek.

Když se z děvky stane čarodějnice

"When bitches become witches" byl podtitul pre-Halowýnské párty, která se konala někdy před týdnem u nás na Kótě...

Hned první den, co jsem byl v Bruselu, mě jistá slečna v Erasmovské kanceláři po pohledu na mou adresu sdělila, že se u nás na bytě konají skvělé párty. Nikdy předtím jsem ji neviděl, ale nezbývalo než ji uvěřit.

Pakliže si totiž proklikáte trochu do historie tohoto blogu, najdete o párty zprávy od dřívějších spisovatelů Evelínky a Lukáše. O párty na našem bytě se v Bruselu předou legendy a nebylo týdne, aby mě někdo úplně cizí nepřekvapil poznámkou, že ví kde bydlím a kdy že se koná další párty...

V tomto kontextu je celkem pochopitelné, že jsem se od počátku nemohl dočkat. A neméně překvapivé je, že jsem se dočkal :). Co to tedy znamená, když se řekne párty na Rue longue vie 15? Předně je to návrat ke kořenům. Jelikož náš byl býval kdysi barem, je pro něj párty vlastně krásnou vzpomínkou.

Takže z obýváku se vynosí veškerý nábytek, z kuchyně nádobí i pohyblivé spotřebiče a vše se bezpečně schová v prádelně. Stěny se vyzdobí, pustí se blikající barevná světýlka (ať žijou 80. léta:)) a do kouta se postaví pult pro DJ s pořádnýma bednama. Lednička je očištěna od jídla aby byla následně naplněna něčím zajímavějším.

No a pak přijde asi 100 lidí, někteří v maskách, jiní tak oškliví, že masky nepotřebují. Jsou všude. A přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv. A hudba duní a pivo mizí a lidi se vlní a seznamují a kouří a osahávají v prádelně a na záchodcích. Prostě jak z amerického filmu o teenagerech nebo písničky od Mňágy :)

Nutno dodat, že jsem tu potkal pár spolužáků, které jsem předtím ve škole potkal asi tak jednou. A že všichni Češi to vzdali a nepřišli a že pivo došlo už asi v 1 a že tak polovina lidí zůstala do 6 do rána aby mohla jet domů metrem, že někdo ukradl Kevina – odpornou kůži celé fretky i s hlavou a drápama, co měla Margot kolem krku, že máme na bytě páreček, že jsem rozbil hodiny, že jsem Ahmedovi napovídal že jsem Bílá paní, typické české strašidlo, že jsem šel spát už něco po čtvrté a že jsem ráno vstával kolem půl deváté protože přijela Rita a že ta byla poměrně překvapená, že mám namalovaný obličej, řasenku, vosk ve vlasech, nalakované nehty a voním jako bych snědl patnáct hnijících užovek a že další párty máme už za méně než tři týdny!! :)

Out of time

No nějak teď pro změnu nestíhám. Celý týden je tu na návštěvě Rita a tak u počítače moc času netrávím (alespoň se snažím netrávit).

Příští týden mam navíc krásnou blokovou výuku Lecture series, což znamená, že od 9 od rána do 6 do večera můžu sedět ve škole. Škola je navíc stará, takže ve třídě nejsou zásuvky. Možnost něco napsat během nunějších částí výuky, nebo o přestávkách, tedy také odpadá. Ale co, aspoń budete napnutý, jak že se tady vlastně mám :)

Minulý týden jsme měli na bytě velkou párty, tak o ní něco napíšu, dnes jsme pozvaní na večírek s britským DJ k africkým spolužákům, tak to asi taky bude sranda :) Prozatím posíláme pozdravy!


PS. Atomium stojí za houby, to běžte radši na počůrané pískoviště, bude to určitě zajímavěší!

Zoologické okénko (by Míša)

Senzační objev! Nový živočišný druh popsán kolektivem Masarykovy univerzity! Plejtvák bruselský obrovský (Balaenoptera musculus brusselanus)

Vědkyním z Masarykovy Univerzity se podařil nesmírně cenný objev, je jím je nový druh plejtváka - plejtvák obrovský bruselský. Jak je možné, že dosud unikal pozornosti vědců a vědkyň?

„Jedná se o neobyčejně vynalézavého tvora, jehož techniky pokryvu těla jsou nesmírně variabilní“ uvádí Hana Rambousková a dodává „proto je těžko rozeznatelný od ostatních“. Jeho areál se rozprostírá po celém Bruselu, ale nejsnadněji jej lze identifikovat na stanovištích stravovacích zařízení.

„Jako místo pozorování se nám nejlépe osvědčila restaurace Vrije Universiteit Brussel. Plejtváka bruselského tam snadno odlišíte od ostatních díky jeho nesmírně zajímavému postoji k potravě. Plejtvák bruselský je totiž unikátní svým excesívním shromažďováním potravy, kterou posléze paradoxně nekonzumuje“ uvádí Michaela Čermáková z oboru environmentálních studií.

„Zdá se, že jde o jakýsi způsob potlače, kterým dává najevo svůj statut,“ doplňuje. Pro ty z našich čtenářů, kterým je potlač neznámým termínem, uvádíme, že jde o jev spojovaný s americkými domorodými obyvateli. Nashromáždí velké množství potravin např. oleje a dalších vzácných jídel a následně je ostentativně zničí, obvykle spálí.

Plejtvák bruselský svou potravu nespálí. Jemně se v ní ponimrá a následně s jistou elegancí v těle zbytky či přesněji větší část zbylého jídla odnáší a odstraňuje. „Zatím nemáme dostatek informací, jimiž tento jev osvětlit. Toto výzkumné téma samozřejmě budeme i nadále rozvíjet.“ ukončuje Michaela Čermáková.

Budeme se tedy těšit na nové poznatky o tomto fascinujícím druhu. Další informace o příbuznýh druzích naleznete zde.

Jak si žijeme (žereme)

Že šaty dělají člověk? Ale prd, jídlo dělá člověka!

To že nejsem v Bruselu z Čechů sám, nese s sebou jisté výhody. A to že tu je Ema znamená, že ty výhody se budou točit také kolem jídla. Ema má totiž jednu věc, co já nemám, a tou je sešítek s recepty opsanými od maminky, která si je opsala od své maminky a ta od své maminky a tak dál až k Homo Erektus. A já mam zase něco co nemá Ema - chuť míchat všechno dohromady a zkoumat na lidech, jaké to má účinky. Takže jsme dvojka jako z teleshopingu.

Se společným vařením jsme začali už v Brně při pravidelných středečních obědových seancí. Ty vypadali zhruba tak, že Nikča s Emou něco uvařily, pak mě vzbudily, nadlábly jsme se a já musel po obědě umýt nádobí. S postupujícím časem jsem ale bohužel získával více důvěry, což znamenalo, že jsem byl násilně buzen dříve a nucen do škrabání brambor a teskného krájení cibule. A s postupujícím časem, jak to holky přestávalo bavit, jsem se dostával až k plotně, hrncům a ohnivým plamenům Medvěděvova zemního plynu.

No a tady v Bruselu se to definitivně zvrtlo a tak vaříme spolu. Spolu, ale vlastně každý zvlášť. Víte, ono když jeden člověk, nebudu jmenovat, přidává papriku po lžičkách podle sešítku a druhý, taktéž bez identifikace, by místo toho radši přidal kari smíchané s citronovou šťávou a poté všechno zcedil, nejde to zas až tolik dohromady. A tak když vaří Ema ve své buržoazní kuchyni svá staromilská jídla, já loupu brambory a mlčím, a když já v našem barovém koutku přidávám do brokolicové polévky ananas, Ema přes slzy od cibule radši nic nekomentuje :)

A tak si aspoň dvakrát týdně vaříme. A žereme si teda, to nemohu říct. Z menu můžu jmenovat: Fazolky na smetaně, pepř na zeleninové směsi se žampiony, uhlířina, variace na brokolicovou polévku, dušená mrkev s bramborovou kaší a mozzarelou atd. A chutná to ještě mnohem lépe, než zní!

Posledním trendem v naší kuchyňské společnosti je zapojení další České environmentální kamarádky Míši, která vnáší do našich jídel novou dynamiku. Míša je totiž veganka, což oba s Emou oceňujeme, nicméně si nejsme moc jistí s tím, jak vegansky vařit. Emy sešítek, z kterého při postavení smatana a vajíčka jenom kapou, je rázem nepoužitelný, pro mě to ale znamená novou výzvu. A tak se budu učit, jak vařit úchylsky, jak by řekla máma. :) Uvidíme, jak to dopadne. Míša, kravičky a slepičky to doufám ocení :)

Co si musíte přečíst

"Když Bůh ví všechno, ví i to, že se má dostavit k soudu"

Na tenhle člíněk jsem narazil na bývalém seriózním zpravodajském webu aktuálně.cz. Kdo si ho nepřečte bude litovat!
Čtěte zde.

On the road again (part IV)

O pivu, jatkách, Němkách a Katce

Do Mnichova jsem přijel v pravý čas. Je 5. 10., což znamená, že právě končí Oktobrfest, svátek piva. Katka je v Mnichově asi tři týdny, cestu na Oktobrfest, nebo Louku, jak říkají místní, zná ale perfektně. Než si sdělíme první nové dojmy ze zahraničního života, už jsme tam.

Co se ale nestane. Katastrofa. Můj ideál o svátku piva je zcela zničen. Vypadá to úplně jako Matějská pouť, kdyby ji pořádali Turci. Atrakce stejný, jenom všude mezi nima kebab. „To je jenom část pro děti“, uklidňuje mě Katka. Že by měl svátek piva část pro děti mě opravdu nenapadlo.

Jdeme dál a dostáváme se do jídelní části. Část pro děti byl evidentně slabý odvar. Kebabů je tu stejně, jenom mezi nima nejsou atrakce, ale klobásky, vursty, grily a podobně. Porce kuřete tu není čtvrtka jako u nás, ani půlka, ale celé kuře. Když se tak jde tříčlenná rodinka najíst, koupí si tři grilovaný kuřata. Kolik se tady toho musí sežrat, pokládám si nahlas řečnickou otázku. „No za ty dva týdny něco přes 1 000 000 kuřat, 250 000 prasat, 80 000 krav, ryby nevim“, odpovídá k mému překvapení Katka, která ve volných chvílích čte místní tisk. No, slušný jatka.

Vše ale zůstává za námi a my konečně vstupujeme do pivní sekce. Všude kolem se rozkládají obří stany, každý pivovar má svůj. Menší z nich pojmou tisíc lidí, ty větší i sedmtkrát tolik. Na pivo se nestojí fronta. Prostě si někam sednete a čekáte až se objeví menší švarná Němka s 10 tupláky v ruce a jeden si od ní koupíte. Je opravdu neuvěřitelný, kolik toho ty holky unesou. Kdyby si na ně vzpomněl Hitler, nemohlo Německou druhou světovou válku prohrát.

Všechny slečny jsou navíc oblečeny do dirndlů, tradičních kostýmů připomínající český kroj, které mají ale velmi velmi odvážné výstřihy. Nevěřil jsem tomu, že to můžu někdy říct, ale těm Němkám to v tom kostýmu fakt sluší! Chvíli jsem zkoušel přemlouvat Katku, aby si taky podobný koupila, ale neúspěšně. Prý nic takového nemá zapotřebí, protože v Německu se z ní stala superžádaná žena. Jen na sobotu prý měla naplánovaná čtyři rande. Jako jediná se totiž na ulicích usmívá, což vede k tomu, že ji zastavují muži všech věků, národností a barev kůže a zvou na rande. Prý si o to svým úsměvem přímo říká :)

Ale zpátky k Oktoberfestu. Když jsem říkal, že si ve stanu sednete, nebylo to úplně přesné. Sedět můžete někdy kolem páté odpoledne. Když jsem přišli my, neseděl už u stolu nikdo. Asi pět tisíc lidí stálo na lavicích a s tupláky v ruce zpívalo německé lidovky a staré šlágry v podání místní dechové kapely. A to je přesně to, kvůli čemu jsem přijel!

Přikládám krátké video pro příklad atmosféry:



Playlist byl vskutku bohatý a kapela dokázala hrát po sobě takové pecky jako polku Na krásném modrém Dunaji a We are the champions (v podání dechové kapely úchvatné). Pro mě osobně bylo vrcholem, když se po Bavorské státní hymně celý stan bouřlivě dožadoval zahrání Seven nation army od White Stripes :) Řádně opilí jedinci už tou dobou po hlavě padali z lavic (cca 1 za minutu v okruhu 10m), slečna vedle se sprchovala ze svého tupláku zbytkem ležáku a otylý přítulný Němec málem rozšlápnul lavici, jak se mocně snažil tančit s Katkou. Prostě jatka.

Jinak pro ty, kteří by se rád dozvěděli něco o Katce. Má se hezky, bydlí se dvěma nagelovanejma Němcema, kteří se zavírají v pokoji, koukají na televizi, třikrát týdně vytírají a v hospodě byli za život asi tolikrát jako Katka za jeden víkend. Trochu bojuje s Němčinou, ale to se spraví. V práci (dětský domov) moc neví co dělat, protože už tím, že se naučila jména všech dětí a ty ji nemlátěj, splnila veškerá očekávání, která od ní organizace měla. Takže teď přemýšlí, jak je víc zapojit, jak jim pomoct a jak se nenudit. Má ale svého oblíbence, který si čtyřikrát denně myje a geluje vlasy, aby byl přesně jako v emo magazínech a jeho účes prostě nemá chybu. A pořád se za ní nikdo nepřijel podívat, tak neseďte doma na zadcích a alou do Mnichova!

Více fotografií z Katčina života najdete tady.

On the road again (part III)

O německých drahách, cestujících a hladu

V neděli prší, všichni jsou po sobotní opičce ještě trochu mimo a Paul Santman se nemůže vzpamatovat ze ztráty svého oblíbeného létajícího talíře s obrázkem rodiny křečků, takže toho už moc neděláme. Jenom Georg, který doma před odchodem na párty usnul, hýří energii a rozděluje nám úkoly. Nějak to nakonec ukončíme a před druhou hodinou už běžím na berlínský Haupbanhof, čtyřpatrové hlavní nádraží, kde se pokouším najít svůj vlak.

Jmenuje se ICE 1513 a je to takový rychlík, který spojuje Hamburk, Berlín a Mnichov. Rozdíl mezi českým rychlíkem a ICE je, že nejede osmdesátkou, ale podle trati až 300km/h. Jelikož ale německé koleje nestojí za nic, flákáme se většinu času rychlostí 160 -200km/h. Kdybyste pak srovnali český rychlík stojící ve stanici a ICE za rychlosti 200km/h, vězte, že stojící český rychlík drncá mnohem více.

I přes tuto rychlost je to ale do Mnichova pět hodin jízdy, protože se čeká na nádražích a Německo je prostě moc veliký. Po cestě pozoruji zajímavý fenomén německého cestujícího. Všichni totiž něco jedí. Kluk naproti mně de sebe pere klobásky a sendviče, načež vystoupí a nastoupí jiný, který si loupe vajíčka, který je posléze nahrazen dalším, jehož taška na toasty je zřejmě nekonečná. Když po pěti hodinách vystupuju v Mnichově, mám pocit, že jsem rok nejedl.

Na zastávce už ale na mě čeká krásná Katka, která tu je na EVS, s ještě krásnějším německým preclíkem. Mohutně se zakusuji a pětihodinový stres je rázem pryč. A to na mě v Katčině báglu ještě čekají těstoviny s okurkou a pestem.

On the road again (part II)

O setkání v Berlíně, stereotypech a minoritách v Grunene Jugend

Vlakem do medvědího města Berlína je to z Amsterodamu slabých šest hodin. Cestou se snažím učit (= spím) a zbytek času valím oči na kopečky, které se vinou kolem trati. V Čechách bych je nenazval ani krtincem, ale Belgie holt člověku změní měřítka... Stromy žloutnou, zlátnou, hnědnou, modrají a fialoví. Prší. Prostě podzim. Jenom vzít bágl, spacák a někam vyrazit.

Mým cílem je ale Berlín. Místo spacáku mám s sebou notebook a místo procházky krajinou ji hodlám zachraňovat pro příští generace :) Výměna, kterou připravujeme bude mít 55 účastníků z 11 zemí. To znamená, že je nás 11 organizátorů a podle FYEGovských pravidel to připravujeme společně. Bojím se zmatku a hádek, ale lidi jsou jako vždycky úžasný. Až na dva navíc nemají ponětí co je Mládež v akci a nikdy nic podobného nedělali. Takže většinu práce děláme ve třech až čtyřech lidech a ostatní přitakávají, nebo mají konstruktivní připomínky.

Jan ze Slovenska má problémy s angličtinou, ale není čas mu pomáhat, Turkyně Denisz zase okukuje všechny kluky v místnosti a neustále slibuje, že přiveze moc hezký turecký holky. Němec George se urputně snaží smát mým vtipům o sucharech Němcích a Fedrik ze Švédska se mračí při jakékoliv zmínce o alkoholu nebo marihuaně. A pak mi tvrďte, že ty stereotypy nejsou pravdivý :)

V sobotu večer jdeme na párty s místními mladými zelenými. Pár vět o nich. Celkem je jich několik tisíc, což znamená, že jenom v předsednictvu je jich víc, než nás v celé ČR. Většina z nich jsou úplně super lidi, ale nejde si nevšimnou několika poměrně zajímavých minorit.

Hrubá typologie minorit:

• Militantní pacifisti, kterým už při slově klacek naskakují pupínky
• Pravověrní vegani, který se odmítají fotografovat vysloví-li někdo sýýýr
  
• Zatvrzelí antiamerikanisti používající slova americký a perverzní jako synonyma
• Typické Německé Gertrůdy, které se vzrušují při slově větrná energie a v peněžence už 5 let nosí svůj bio-kondom
• Bursíkovci, kteří jdou i na párty do pajzlu v kvádru a místo piva si objednají kávu.

Ale byla s nima sranda, to zase jo :)

On the road again (part I)

„Když vidíte mezinárodní vlak a automaticky se vám stahují hýžďové svaly, znamená to, že je čas vyrazit na cestu.“ J. Labohý

Byl jsem v Bruselu už šestnáct dní. Šestnáct dní ve stejném městě s pouhou jednou výjimkou návštěvy Oostende. Trochu příliš dalo by se říci. Vždyť tenhle usedlý způsob života, to není nic pro mě. A tak jsem nakonec uvítal, že se nenašel nikdo, kdo by jel do Berlína zařizovat prosincovou klimatickou výměnu, a vše jako obvykle zbylo na mě.

Ještě víc jsem pak uvítal fakt, že nejlevnější způsob, jak se do Německa dostat, je koupit si Interrail. Pro ty, kdo ho neznají, Interrail je mezinárodní vlaková jízdenka, která platí ve všech vlacích Evropy a dá se s ní zažít spoustu legrace :) Moje platí deset dní, z nichž libovolných pět můžu strávit v libovolném počtu vlaků. A jelikož cesta do Berlína je jeden den a cesta zpět je taky jeden den, tři dny zbývají jen a jen pro mě!

Ale popořadě. Začněme tak, že v pátek ráno kráčím rychlou chůzí na nádraží Brusel Centraal. Je něco před sedmou, ulice jsou vymetené (jakože prázdné, jinak bordelu je a nich požehnaně..) a všechny obchody zavřené. Takže můj plán koupit si něco k snídani a nějakou belgickou čokoládu jako dárek získává zásadní trhliny. A tak hladový usedám do vlaku a po chvilce usínám. Cestující, průvodčí, sny, vůně, smrady a teploty se rychle střídají a pak už jsme v Amsterodamu.

Nevím, kolik z vás má zkušenosti s Amsterodamem, ale koupit si kus chleba, nebo bagetu je tu nadlidský úkon. Na ulicích totiž najdete jenom dvě věci – kola a coffeshopy. Nevím, čeho je tu více, ale ani jedno vám pečivo neposkytne. První pekárnu potkávám po půlhodině hledání a se vzpomínkou na Kolíka a úžasné dlouhé levné francouzské bagety, kterých si zajisté užívá, si kupuju krátkou holanskou za 1,5€. No třeba do ní taky něco přidávaj :)

A je po něm...a nebo není?

Pakliže ve vás nedostatek aktuálních informací z Bruselu vyvolává paniku tak věřte, že zcela zbytečnou.

Momentálně jsem na menším Eurotripu zahrnujícím Amsterodam, Berlín, Mnichov, Budapešť a možná Eindhoven takže nemám příliš času psát. Ale nebojte, vše se dozvíte :)

Zatím, abyste se nenudili, pár zajímavých odkazů na zamyšlení...

Polovině druhů evropských žab hrozí vyhynutí

Světové emise CO2 rostou rychleji než podle nejhoršího scénáře IPCC

Lunetic chystá svůj návrat

O koupání v oceánu, které nakonec nebylo koupáním v oceánu

Moře je pro člověka z vnitrozemského státu jako je Česká republika něco zvláštního, mysticky tajemného a magneticky přitažlivého. A co teprv oceán!

Proto když předpověď počasí ukazovala na víkend neuvěřitelných 16 stupňů a azurovou oblohu, nemohl jsem jinak, než přinutit Míšu a Emu, abychom společně jeli na výlet k Atlantskému oceánu. Do pobřežního městečka Oostende, je to 106km, což znamená hoďku a čtvrt vlakem. A díky speciální slevě pro studenty vyjde zpáteční jízdenka na přijatelných 9,2 €.

Ačkoliv byl vlak narvaný, podařilo se nám ukořistit pěkná místa u okýnka a celou dobu cesty jsme tak mohli vesele hrát hru „kdo uvidí první kopec vyhrál.“ Ta ale bohužel zůstala bez vítěze, a to i po zpáteční cestě... :)

Něco po jedenácté nás vlak vyplivnul na nádraží v Oosetende a my se vydali na průzkum města. Již po pár krocích jsme ale zůstali stát a zírali vzhůru jako u vytržení. Nad místním baráky se tyčila krásná katedrála. To ale nebylo to nejdůležitější. Celá katedrála byla totiž překryta obrysem obřího ruského kola, které před ní jaksi parkovalo. Typický příklad Belgického urbanistického a architektonického cítění, dalo by se dodat po dvou týdnech strávených v Bruselu. Když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že kolo s krásnými figurkami ruských bohatýrů opravdu parkuje přímo před vchodem do katedrály. Neodolali jsme a za nechápavých obličejů místních obyvatel vše pečlivě nafotili. No radši se podívejte na fotografii, myslím, že více komentářů není třeba...


Poté, co jsme zjistili, že komě katedrály a narvaných ovocno-zeleninových trhů ve městě skutečně nic zajímavého není, zamířili jsme si to přímo k oceánu. Po cestě jsme se ještě dovybavili chlebem, goudou a francouzským bílím vínem a pak už nestálo nic v cestě k vodě.

Pobřeží je opravdu nádherné. Mě připomínalo Nice, Emě jih Švédska a Míše prýgl, ale styděla se to říct a tak mlčela a usmívala se. Na nic jsme nečekali, boty letěly dolu a už jsme pobíhali bosi po pobřeží a užívali si sluníčka. Jelikož to mělo být zřejmě poslední hezké počasí až do příštího roku, neváhal jsem se převlíct do plavek a ještě si naposledy letos spálit nos :)

Hlavním bodem naší návštěvy ovšem nemělo být chození, ale koupel v oceánu. Nemohli jsme se s Emou dočkat a proto nás celkem zklamalo, že přibližně každých deset metrů byla cedule, která poměrně jasně ukazovala, že koupání je zde zcela zakázáno. Pokusili jsme se tedy jít pláží dál, ale ani po dvou hodinách intenzivní chůze nás cedule nepřestaly pronásledovat. Na reportáž o tom, jak to nakonec dopadlo se můžete podívat tady:






Kolem třetí hodiny odpoledne se začal zvedat studený vítr a tak jsme se rozhodli opustit pláž a zanořit se opět od jungle města. Dlouho to ale netrvalo a vynořili jsme se opět nedaleko pobřeží, v hospůdce s krásným výhledem na oceán a důchodce. Málem bych zapomněl. Oostende je totiž město důchodců. Sjíždí se sem ze všech stran, nebo se tu možná přímo rodí (dělí, pučí, praktikují mitózu či meiózu a podobně). Jsou všude a pohybují se tisíci různými způsoby. Ti mladší chodí nebo jezdí na kole, starší využívají nejrůznějších chodítek a zbytek pak řídí všelijaká vozítka ať už konstrukčně připomínající kolečkové křeslo nebo golfový vozík s berlemi namísto 14 povolených holí.

Hodili jsme do sebe piva a kapučíno a už jsme si to mazali přes celé město na vlak. Použiv menšího triku s časem, podařilo se mi přivést obě slečny do cvalu a tak jsme vlak nakonec jen taktak stihli. A tak skončil náš první výlet k oceánu. Ale pointa stále chybí, že? Zdá se, že jsme v oceánu skutečně plavali, tak kde je ta zrada? Že by titulek lhal? Bohužel ne. Jak možná vzdělanější z vás vědí, Oostende neleží na pobřeží Atlantského oceánu, ale Severního moře. Tak mi bylo oznámeno, když jsem s očima navrch hlavy vyprávěl spolubydlícím o svém prvním plavání v oceánu. Tak to vypadá, že se budu muset přece jenom vypravit za Kolíkem, nebo doopravdy nevím....

Jaké to je býti minoritou (by Ema)

Jeseter umí být otravný. Jeseter umí být hafo otravný a neodbytný. Tuto stránku jeho osobnosti teď zažívám obzvláště díky jeho nově objevené nejoblíbenější větě, kterou začíná a končí jakoukoli naši konverzaci – „už blogguješ?“. Jo, jsem máčka, už bloguju, poprvý v životě.

Ono se mi za posledních 14 dní událo víc „poprvé v životě“ věcí. Poslouchejte: patřím mezi dvě nejkrásnější ženy u nás ve třídě (dobrý pocit), jsem druhá nejvyšší holka ve třídě (dost divný pocit). A taky zažívám stejný pocit, jako tučňáci na severním pólu nebo návštěvník punkových koncertů na opeře (nic ani proti jedněm). Jsem minorita. Jsem, jak jste už asi pochopili, jedna ze dvou holek ve třídě. Jedna ze dvou bělošek ve třídě. Naši třídu totiž krom dvou Rakušanů a jednoho Angličana (a Jesetera blonďáka) tvoří pouze černoši a Bangladéšani. Jeden z nich asi neviděl ženskou tak 20 let, protože se na mě při uvítacím obědě ve škole pořád tiskl. Přepis konverzace:

Bangladéšan B: utíká k volné židli mezi mnou a Míšou
Já: (v duchu, pamatující na všechny „velice náhodné“ a velice dotěrné a nepříjemné doteky mého a jeho loktu) ne, to ne!
Jeseter: (přepadl Bangladéšana ze zálohy jako správný superhero) THIS IS MY PLACE!
Já: (v duchu) uf, zachráněna…

Jsem minorita i na silnici. Jezdím totiž na kole. Kdo nezažil, neuvěří. Multikulturalita Bruselu se projevuje třeba v tom, že si na silnici připadáte jako na jihu Itálie. Kontinuální zácpy (pozorované v osm ráno i drahně po půlnoci) provokují řidiče, ti troubí, vystupují z aut a rozčilují se. Fascinující. Mám reflexní vestu jak hasič, ale asi moc nepomáhá, protože ji má každý, komu je život jen trochu drahý, a tak jsou ulice ráno žluto-oranžovo-reflexní.

A jsem taky jedna z pěti ženských z naší ulice, která nenosí šátek na hlavě.

Jsem minorita a zní to divně. Ale kolikrát se vám v životě stane, že ani nehnete prstem a jste tak hafo výjimeční?:-)

Mám nového kamaráda!

O tom, že lásku nekoupíš, ale kamaráda ano..

Tak je to tady! Konečně ho mam. Celou dobu jsem ho chtěl. Toužil jsme ho potkat, snil jsem o něm celé noci. Někoho, s kým můžu jít kamkoliv. Do parku, na koncert, jen tak na procházku, k moři, do školy, do hospůdky, na hranolky.

Někoho kdo mě neopustí a komu můžu 100% důvěřovat. Je velký, silný a přitom elegantní a pohodový. I když jsme si nejprve nepadli do oka nakonec jsme se dali do kupy a teď jsme již nerozlučná dvojka.

Je to tak. Od čtvrtka už nejsem nikde sám. Vždy je se mnou. Můj nový batoh Deuter. Stál sice 90€, ale řekněme si to na rovinu, není to pěkné 90€ za takového kamaráda? Nedali byste 90€ za někoho podobného? :)

O škole, spolužácích a Čarokrásné

Bojujeme každý den. Někdo za, někdo proti. A já měl získat svoji Čarokrásnou...

Středa se zdála pro náš studijní pobyt býti zcela klíčovou. Poprvé jsme se měli setkat se svými spolužáky a teoreticky na nás měl čekat i rozvrh. Snad proto jsem se ráno dokázal vyburcovat již v neuvěřitelných půl deváte a v devět jsem úspěšně a ospale opustil naše doupě. Díky štěstí s autobusy se mi podařilo dostat na místo za neuvěřitelných 40 min, takže jsem ještě čtvrt hodiny pobíhal lesem a hledal jakékoliv jedlé plody. Poznámka pod čarou – houby se v Belgii nesmějí sbírat. Oficiálním důvodem je přitom celkem nečekaně ochrana biodiverzity. Proč se mě neptejte :)

Nebylo až tak velikým překvapením (alespoň pro mě), že naši spolužáci pochází asi ze všech koutů světa, kromě Evropy. Bangladéž, Filipíny, Nigérie, Etiopie, Vietnam a podobně. Že ale většina z nich pracuje na vyšších pozicích na ministerstvech (životního prostředí nebo přírodních zdrojů, hezky ilustrativní :) ve svých zemích, to mě celkem z míry vyvedlo. No uvidíme, jak to bude dál... O svých zážitcích se spolužáky nám napíše Ema, doufejme, že co nejdříve :), takže jí to už víc nebudu vyžírat :)

Zbytek středy, čtvrtek a pátek jsem zasvětil boji o místní šalinkartu. Někde hluboko v mysli jsem měl totiž uloženou legendu, kterou mi kdysi vyprávěla Evelínka. Pojednávala o Čarokrásné - celoroční šalinkartě za 45 zlaťáků schované kdesi za nekonečnými frontami na pravého flámského studenta, který bude dostatečně rychlý, mrštný a drzý na to, aby se ji zmocnil.

A tak jsem ve středu po školním obědě osedlal metro a hnal se co nejrychleji k jednomu z 5 míst v Bruselu kde na mě Čarokrásná mohla čekat. Bylo přesně 13:30, když jsem k prodejnímu kiosku dorazil a nápis hlásal, že otevřeno bude až do 17:30. Kolem postávali, posedávali, polehávali, nudili se a umíraly desítky dalších chudáků s podobným cílem. Již jsem se nemohl dočkat, až se k nim přidám. Pousmál jsem se a sebevědomě jsem si razil davem cestu pro pořadový lísteček. Slečna uvnitř ale mé sebevědomí rázně ukončila, když mi „frangličtinou“ oznámila, že pro dnešek už jsou všechny pořadové lístky vydány, ať se zastavím jindy...

I zaťal jsem zuby a na druhý den mě telefon budil v 7:00. A v půl osmé jsem již stál ve frontě i když otevírat se mělo až v osm. Po hodině čekání mi ale bylo franglicky oznámeno, že abych měl na jízdenku právo, musím mít belgickou občanku...I zaťal jsem zuby a vyrazil o ní na úřad zažádat. Po několikaterém přesměrování k jiným úřadům a okýnkům jsem se konečně dostal k tomu správnému úředníkovi. A ten si opsal mé údaje a oznámil, že do čtrnácti dnů mi přijde oznámení, kdy že si můžu přijít zažádat...

A tak jsem svou snahu vzdal a začal si pomalu vsugerovávat, že jsem vlastně rád, že můžu celý rok jezdit na kole...A asi by to tak skutečně dopadlo, kdybych se nezeptal jednoho zmatenýho týpka, co tu pomáhá Erasmákům. Ten mě totiž uzemnil čistě logickou odpovědí: „Když tě vyhodili tam tak to prostě zkoušej jinde a třeba se ti to jednou podaří, ne?“

A tak v pátek zvonil budík zase v 7:00 a v 7:30 už jsem zase stál frontu s jinými postávajícími, posedávajícími, polehávajícími, nudícími se a umírajícími chudáky. A věřte nevěřte, poté co jsem si přečetl Francouzkou i Holandskou verzi deníku Metro (podotýkám že Francouzky umím jen trochu a Holandsky nerozumím ani všem obrázkům), konečně se na mě dostala řada. A tak jsem po hodině a půl čekání odcházel o 45 euro lehčí, zato ale se svou Čarokrásnou pečlivě uloženou v peněžence...

Do lesa a za opičkou

O tom, co všechno se dá stihnout během jednoho dne...

V úterý ráno na mě čekala hotová studentská kartička a když už jsem byl v kampusu, pokusil jsem se zařídit si nějaké ty kurzy francouzštiny. Jak jinak, kurzy zadarmo byly už dávno plné. Zato kurzy placené byly až do úrovně 4 z 8 dokonce beznadějně plné. Na další jazykovce sem to po 30min čekání sám vzdal. Jak se vůbec má člověk přihlásit dřív když ještě ani neví rozvrh? Takže to vypadá, že si budu muset najít nějakou pěknou a ochotnou Francouzky hovořící slečnu, která mě to vše ochotně vysvětlí a já do ní na oplátku nahustim něco z češtiny, nebo angličtiny. Prý tu nějaký takový program mezi studenty funguje, tak uvidíme...

Jelikož do školy jsme měli jít až ve středu, byl zbytek úterý jako stvořený pro výlet. S Emou a Míšou jsme měli sraz v kampusu a v plánu návštěvu Foret do Soignes, jediného skorolesa na mapě Bruselu. Nebýt exkurzí asi 10 různých školek křičících na žáby (ať žije environmentální výchova!) , pravidelně se ženoucích vlaků a šumu aut v pozadí, bylo by to fantastické místo. Ale i tak jme se parádně prošli. Park je rozdělen na několik typů cest na které můžete, nebo nemůžete, podle toho, kdo jste. Třeba pokud jste člověk, nemůžete na stezky pro koně. A pokud jste kůň, obyčejně nemůžete na stezky pro kola. A pokud jste kolo, nejezděte tam kde jsou chodci, nebo koně. Naštěstí nikdo z nás kůň není a pravidla jsme s tradičním českým odstupem víceméně ignorovali, takže procházku nic nekomplikovalo :)

Nevím jak na to došlo, ale prakticky celou dobu jsme se bavili o jídle. Ema popisovala, jak ji v jejím ekofašistickém bytě vyváří smažené čočkové koule obalované v kokose se spařeným nevím jak speciálním zelím (vše v biokvalitě), Míša vysvětlovala jak udělat veganskej taveňák a já přemýšlel proč jsme nesnídal a nemam s sebou svačinu a příležitostně pojídal seschlé ostružiny podél cesty. Nakonec jsme se dali do zkoumání zelených bodlinatých koulí (na obrázku), které Ema s Míšou označili pomocí pracovní hypotézy za jedlé kaštany. Já se v tom nevyznám, jediné, co sem v procesu falzifikace poznal bylo, že opravdu hodně a bolestivě bodaj do ruky. Kdyby někdo z biologů věděl, co to je, napište nám!

Závěr dne se pak nesl v hodně hektickém stylu. Jen co jsem se vrátil z lesa, byl jsem Lisbet okamžitě přesměrován do školního kampusu, kde se konal formální začátek roku formou recepce pro zvané. Na mé námitky, že vlastně nejsem studentem školy a už vůbec ne zvaný, nikdo nedal a tak jsem šel. Namístě byl celý prostor byl ohraničen páskou se zákazem vstupu, hosté vstupovali přes červený kobereček, ministr školství v kvádru popíjel šampáňo. Ale všude kolem postávali hloučky studentů a kolem místa se vznášel nenávistný šum.

A pak to šlo ráz na ráz. Z ničeho nic se všichni studenti shromáždili kolem dokola. Někdo pohnul rukou a nadzvedl pásku. A pak se najednou všichni valili dovnitř. Ze všech stran, páska nepáska. Tak jsem se přidal :) Víno, pivo, šampáňo, chlebíčky, polévka Gaspacho, ovocné špízy, sýry s olivami, to vše mizelo jako když kobylky útočily na Egypt, špačci na Mikulov, nebo Ctirad na šišku uheráku.

Poté co opadla první vlna útoku a číšníci dokázali obnovit zásobovací cesty, člověk už vůbec nemusel pro nic chodil. Pivo a jídlo číšníci přímo vnucovali. Během hovoru se spolubydlící Stephanie o školských systémech, imigrační politice a cyklistice jsem si tak nechal vnutit asi 13 třetinkových bloňdatých piv. A pak začalo pršet, takže jsme se vydali zpátky pěšky.

Na bytě to žilo, jedlo se a pilo, já ale už radši pil jenom vodu. A jelikož v naší čtvrti právě probíhal jeden z častých zátahů na drogové dealery, přišly na řadu historky jak to bylo v minulosti. Většina z nich se nesla v podobném duchu jako ta o člověku, který našel na zemi ve svém bytě ohromnou nacpanou igelitky marihuany (plnou tašku hulení :), kterou mu tam oknem zahodil nějaký zadrhající dealer. Nebo o pytlících schovávaných v temných zákoutích či poštovních schránkách. Asi po šestý historce to Yesmen( jedna spolubydlice) nevydržela a musel jsme ji doprovázet na procházce po okolí :) Měli jsme oči na štopkách, ale nic jsme nenašli. Ať už naneštěstí, nebo naštěstí....

Vtípek z humanitně-ekologického prostředí

Plave si mořem velrybí samec vedle své velrybí družky a samec mrmlá:

"Celý svět se snaží zachránit náš druh, vědci zasedají, ekologové se bouří, Greenpeace se z toho může podělat, ale TEBE HOLT BOLÍ HLAVA...."

Škola volá

Začal nový týden a s ním oficiálně i semestr. To ale neznamená, že bychom se měli školou nějak vzrušovat :)

Na pondělí jsme měli domluvenou schůzku s koordinátorem našeho oboru ve vzdáleném kampusu Jette. Kancelář Human ecology je sice stylově umístěna v nejvzdálenější budově kampusu, napůl v garáži, naproti rozvodu tekutého CO2, zato je ale vybavená 12 novými MACy, které ale stejně zatím nikdo neumí ovládat. Bez ohledu na moderní vybavení kanclu tu ale o nás nic nevěděli, protože se naše papíry někde fyzicky ztratily. A tak nás poslali pryč, ať se vrátíme zase středu, že se do té doby snad něco stane :)


Jelikož školu jsem mohl pustit z hlavy, vrátil jsem se a vyrazil na první větší nákup. Po konzultacích se spolubydlícíma jsem zjistil, že nikdo nechodí jinam než do Lidlu. Po zkušenostech z Čech sem se sice trošku bál, ale odvaha se mi vyplatila. Jídlo je tak o polovinu levnější, skoro všechno neznačkový (žádnej Kraftfood, Nestle, atd.) a téměř všechno, včetně zeleniny, místní, belgický. Žádej Novej Zaeland (nic proti vám Ondro a Martino:), nebo Španělsko jako v ČR. A tak jsem si v klidu a s čistým svědomím mohl odpolende uvařit brokolici a rajčata na víně s ranými bramborami. Mňam, mňam!

První víkend

Brusel se na mě valí ze všech stran. Člověk nestihne dodělat jednu věc a už se žene do další. Takže čas na rekapitulaci posledních několika dní je zase až teď. A to jenom proto, že sem neodešel na barbecue party....

Od pátku do neděle jsem se trénoval na komunikačním školení FYEG. Na mě, a dalších 9 účastníků, se vrhli hosté z různých oblastí. K nejzajímavějším patřili Graham Burgess – mediální poradce EGP, který se nás snažil cupovat v rozhlasových rozhovorech, Christophe Coakley – pracovník tiskového oddělení Green group v Evropském parlamentu se nás pokoušel přesvědčit, že jeho styl tiskových zpráv je ten nejlepší na světě (rozhodně ne).

Simon Nazer, který má na starosti nová média v Greenpeace International nám působivě ukázal na příkladu pralesní kampaně (viz níže) a Dove (video1, video2) jak Greenpeace využívají v kampaních nová média, zejména video ve spojitosti se sociálními sítěmi. A na závěr jsme mohli posoudit připravovanou celevropskou kampaň EGP před volbami do Evropského parlamentu. Szilvia Csanyi, hlavní manažerka kampaně, byla sice trošku rozhozená, protože se její drahá kampaň nelíbí jednotlivým národním státům, u nás ale zabodovala.




V sobotu jsme se pak zapojili do místní akce probíhající v rámci Evropského týdne mobility. Společně s bruselskými mladými zelenými jsme se řítili ulicemi na speciálním šlapacím baru. Představte si, že máte barový pult s pípou a sedícími hosty a ten namontujete na vozítko s pivním sudem, volantem a rádiem s pořádnýma reprákama a pod barové stoličky namontujete šlapky. A když všichni sedící začnou šlapat, vozítko se prostě dá do pohybu. Takhle jsme si to jezdili centrem města a rozdávali letáčky o nutnosti více místa pro cyklisty, ohleduplnější chování řidičů. V Bruselu totiž půlka lidí jezdí na kole a druhá půlka na ně najíždí a troubí auty. Počet cyklistů je neuvěřitelný, stejně jako chování řidičů.

V neděli by se pak nezaujatému pozorovateli mohlo zdát, že naše kampaň měla 100% úspěch. Od rána jste totiž ve městě nemohli potkat auto, po hlavních ulicích se valily tisíce lidí na kole a veškerá hromadná doprava byla zadarmo. Vypadá to sice jako halucinace vyhulenýho hipíka, ale opravdu to tak bylo; v Bruselu se totiž konal Den bez aut v rámci již zmíněného týdne mobility. Proto jsme s Emou a Míšou čapnuli kola a jeli se trošku projet. Jen tak si jezdit po magistrále, kde se normálně valí tisíce aut za hodinu, je celkem dobrý pocit, doporučuji vyzkoušet :)

Po náročné jízdě jsem dorazil zpátky na byt a zjistil, že zase přijelo pár nových obličejů. Oslavili jsme to slivovicí, která zbyla po Lukášovi, Becherovou, kterou přivezla Lisbet a růžovo-oranžovým pitím s nápisem Sex-on-the-beach, který byl zakoupen v Lidlu na nějakou párty, ale nebyl z pochopitelných důvodů dopit. Pořád ještě stojí v obejváku na stole :)

A tak skončil první víkend v Bruselu. Jen tak na okraj, co se nevešlo do textu. Zkusil jsem už asi 10 druhů piv a nechápu, jak můžeme v Čechách vydržet celej večer na jednom druhu. Ochutnal jsem skvělou africkou citronovo-cibulovo-kariovou omáčku Yaese, nebo tak nějak. V sobotu jsem ve 2 v noci sledoval 20min Warda (spolubydla), jak se v Simsech snaží osprchovat svou postavičku, ale nemůže ji dostat do sprchy, která má vchod otočený nepochopitelně do zdi. Už 3 dealeři se mi pokusili prodat trávu, což se limitně blíží počtu mých průchodů naší ulicí. Umím říct flámsky dobrou doc. Slaap well!

Saluts de Bruxelles!

Zdá se to neskutečné, ale už čtyřicet hodin bydlím v hlavním městě Evropy. Takže skoro dost na to, abych začal bilancovat ;)

Nedá se říci, že by mě Brusel zklamal. Ale nedá se ani říci, že by mě nadchnul. Je totiž tak úžasný, že pouhé slovo nadchnul, vyjadřující spíše pocit opilého řidiče kamionu sledujícího natřásající se vnady pohasínající servírky, by jej spíše zahambilo. Brusel je prostě hustý (jak by řekla máma), romantické (Evelínka), cool (ségra), kovbojský (Kolík), nádherné (prof. Librová) město.

A kdo tu nebyldlel aspoň 40 hodin, nikdy to nemůže pochopit :)

Na prvním místě je ale třeba poděkovat Evelínce, mé budoucí laní manželce. Bez ní bych se totiž do bytu na Rue Longue Vie 15 zřejmě nikdy nedostal. A to by byla setsakramenská škoda. Jedná se totiž o bezkonkurenčně nejfantastičtější byt, který sem za svůj krátký život stihl poznat. No a teď v něm bydlím.

Architekt, který dům navrhoval, zřejmě nevěděl, že se z něj stane studentské doupě. A nebo s tím geniálně počítal. Snad proto je hned za vstupními dveřmi dlouhý bar a „obývák“, či spíše pártyák, rozlohou plně dostačující k pobytu všech vašich přátel či přistání Boeingu 737. Ve sklepě je pak vedle pračky také sušička, fotokomora nebo mrazák se zásobami pro případ nukleární války. Vaše kolo se může těšit luxusnímu prostornému parkingu ve vlastní garáži. Osobně si myslím, že to dřív byl bordel, ale zatím sem se nikoho neptal....Je tu snad i nějaký dvorek a další místa, ale tam jsem se ještě nedostal... Zatím tu jenom spím, protože celý den trávím na komunikačním tréningu FYEG.

Jinak mám vlastní pokoj (stejně jako mých zbylých 13 spolubydlících) s celkovou rozlohou 8m2, což trojnásobně překračuje moje požadavky. Ale aspoň je tu dost místa na zemi pro návštěvy. Kdokoliv nepřiletí je maximálně vítán!

Byt je pak umístěn uprostřed „malé Stodolní“ ztracené v úzkých afrických uličkách nedaleko Evropského parlamentu, ale o tom více jindy. Důležité je, že se skoro kamkoliv dá dojít pěšky, nebo ještě rychleji na kole. Nenechte se ale zmást. Brusel není taková placka, jako by se mohlo zdát. Kopce si tu s jindřichohradeckým Strmilákem příliš nezadají a někteří akčnější cyklisté mají na kopci nejen v oblasti podpaždí slušné Niagárské vodopády...

Poněkud méně veselá je situace s jídlem, protože co jsem zatím viděl, je pěkně drahý. Editka na svém blogu píše, že se v drahém Finsku nají v menze za 2,60€. Tady v levném Bruselu je to za 4,60€. Pomalu už si začínám sázet vlastní rajčata. A napadlo mě, že když mam teď tak veliký pokoj, možná by stálo za to ho polovinu zorat. V době ekonomické a potravinové krize by se to mohlo hodit. Tak doufám, že Arnie přejede co nejdřív, aby mě s tim pomohl. Chtěl bych před prvními mrazíky ještě pohnojit chlévskou mrvou.... Díky Ulčákovo hospodářství vím jak na to ;)

Jinak sem poprosil Emu, mou spoluputovnici Bruselskou junglí, aby se přidala. Takže tu brzo nebudou jenom moje blafy, ale také její. Doufám, že tím neničím strukturu monoautorského Bruselníčku. A jestli ano, tak prostě nastal čas na změnu!

To by asi pro dnešek stačilo. Nemůžu vám přece povědět vše hned první den....:) Tak hlasujte do ankety a brzo AHOJ!

Bruselu to opepříme!

Kdo to čekal měl pravdu; kdo nečekal ať poulí oči překvapením. Už je to tady! Odpovědnost se přesouvá o překot dále. Nevklikneš dvakrát do stejného Bruselníčku…

Evelínka již zmizela za obzor, Lukáš mává z nejbližšího majáku, ale vlajková loď Bruselníčku již za týden nabere nový kurz. Pod vedením kapitána Pejska se vyřítí na rozbouřené vody dalšího Erasmovského roku. Jestli ji čekají slavné objevy, krásné divoženky, zapomenuté laguny, nebezpečné sirény, jednooký kyklop na studijním oddělení či násilné utonutí vám zatím říci nemohu. Mohu vám ale slíbit, že ať se bude dít cokoliv, budete u toho. Plavba za nablýskanými kredity a oprýskanými životními zkušenostmi může začít...

Za posádku Brusleníčku nový lodní pyroman a kronikář
Honza Jeseter

Dlouhý život

 Dlouhý snídání Dlouhý pondělí

Dlouhý Caffé Belga Dlouhý pohár belgickýho piva

Dlouhá kocovina Dlouhý život

příliš dlouhý na to, aby…

 Dlouhý peníze a dlouhá touha spát

Dlouhý dopoledne

plný jazzu v prachu a chcánkách Ixelles

Tak dlouhých Ixelles

 Dlouhá Chaussee de Wavre Dlouhá Zenne. Dlouhá moc dlouhá

Dlouhá láska, příliš Dlouhá a vzdálená na to, aby…

 Dlouhá cigareta Dlouhý otevírání očí

Dlouhý telefony Dlouhý emaily

Dlouhej černej Bob na ulici


Dlouhý pití v dlouhým dopoledni

Dlouhý televizní seriály

Dlouhý pákistánský hranolky v dlouhý bagetě

Dlouhý rozhovory do dlouhý noci

Dlouhý bubnování a dlouhej zpěv

Dlouhý hádky na ulici Dlouhej hněv

Dlouhá bilance na hraně

příliš dlouhá na to, aby…
 

Dlouhý gesto dívky kouřící v Caffé Belga

Dlouhé opálené dívčí stehno

Dlouhé večery ve sklepě Dlouhý policajti

Dlouhý pokerový noci v dlouhým dýmu

Dlouhý příběhy a dlouhá zábava

Dlouhý učení v závěru

Dlouhý dny

příliš dlouhé na to, aby...

 …aby tak zakrátko skončily!!!!

Ano, nechal jsem se inspirovat Topolem. Proč ale ne,
když tuto báseň jako by napsal přímo pro naši ulici
Longue Vie. Musel jsem jí tu báseň dát darem. Zaslouží
si to!

Kdo by si chtěl zkusit dlouhý život v této ulici Dlouhého
života, tak ať se mně ozve na email lkalik@email.cz. Dá
se to zařídit třeba jen na červenec a srpen.


Naše předzahrádka Dlouhý život, teprv 15

Krvavá svatba

Tématem mého dnešního příspěvku nebude ani pokračování Tylova trháku Krvavé křtiny ani reportáž z promítání nového Tarantinova filmu, ale Antverpská burza diamantů. Nechal jsem se sice inspirovat názvem filmu Blood Diamond, ale jinak jsem šel po horké stopě aktuálních novinových článků. Takže i ti, co zmiňovaný snímek s DiCapriem v hlavní roli viděli (film bez ironie s mimořádnou vypovídací hodnotou), se můžou dozvědět něco nového z tohoto nebezpečně zářivého byznysu.

Začnu, jak je zvykem v naší environmentální branži, několika působivými čísly. Antverpským přístavem projde více než 80% světové těžby diamantů. Na pět set let staré diamantové burze se s 60% obchoduje přímo. Na zbytek jsou vázány brusírny a dalších 1750 firem, které prodávají diamanty zpracované. Právě tyto firmy často nakupují surové diamaty z velmi pochybných zdrojů. Podle zpráv NGO´s zaměřených na tuto problematiku se jedná o 10-15% prodaných šperků. Mělo by to odpovídat obchodům zhruba za 14 milionů EUR. Přestože zástupci těchto firem tvrdí, že všechny použité diamanty byly získány na základě spravedlivého obchodu, ne vždy tomu tak pravděpodobně je.

A odkud že se tyto blýskavé kamínky berou? Velmi často ze zemí, kde geologové jejich výskyt vůbec nepředpokládají. Naopak země, které dříve diamanty těžily a ve kterých probíhá nebo probíhal válečný konflikt, nevykazují oficiálně žádnou těžbu. V současnosti se jedná především o Pobřeží slonoviny. A jak to funguje? Zcela prostě. Rebelové a jejich guerilly nejdřív získají kontrolu na nalezištěm diamantů. Většinou u toho vyvraždí pár vesnic. Děti pak použijí na otrockou práci. Ty pak, jak za starých časů na Klondiku, rýžují diamanty, které se následně propašují do některé ze stabilních afrických zemí. Tam už čekají milí pánové s belgickým pasem a spoustou papírů, které zaručí čistý původ těchto kamenů. No a za vydělaný peníz rebelové míří rovnou do nějakého supermarketu zemí, co mají nato. Koupí si pár šikovných zbraní a pustí se do dalších vesniček.

No a jak ta škaredá pohádka skončí? Dobře milé děti. Nakonec se vezmou a budou žít šťastně až do smrti. Na svých prstech pak budou nosit prsteny, které ztvrdí nejen jejich lásku, ale taky jejich lhostejnost vůči okolnímu světu. Nezáleží přímo na tom, jestli váš kamínek našlo nějaké zotročené Afrikánče. Diamantová těžba není žádný med nikde na světě. Takže i když jsou tyto kamínky čisté jako sklo, skrývá se za nimi špinavá práce a často z nich kape i krev. V mém okolí je spousta párů hledajících vhodný prsten k okroužkování. Pevně doufám, že jsem neházel diamanty sviním. Nevím, jestli bych se chtěl zúčastnit nějaké diamantové svatby. Howgh!