Středa se zdála pro náš studijní pobyt býti zcela klíčovou. Poprvé jsme se měli setkat se svými spolužáky a teoreticky na nás měl čekat i rozvrh. Snad proto jsem se ráno dokázal vyburcovat již v neuvěřitelných půl deváte a v devět jsem úspěšně a ospale opustil naše doupě. Díky štěstí s autobusy se mi podařilo dostat na místo za neuvěřitelných 40 min, takže jsem ještě čtvrt hodiny pobíhal lesem a hledal jakékoliv jedlé plody. Poznámka pod čarou – houby se v Belgii nesmějí sbírat. Oficiálním důvodem je přitom celkem nečekaně ochrana biodiverzity. Proč se mě neptejte :)
Nebylo až tak velikým překvapením (alespoň pro mě), že naši spolužáci pochází asi ze všech koutů světa, kromě Evropy. Bangladéž, Filipíny, Nigérie, Etiopie, Vietnam a podobně. Že ale většina z nich pracuje na vyšších pozicích na ministerstvech (životního prostředí nebo přírodních zdrojů, hezky ilustrativní :) ve svých zemích, to mě celkem z míry vyvedlo. No uvidíme, jak to bude dál... O svých zážitcích se spolužáky nám napíše Ema, doufejme, že co nejdříve :), takže jí to už víc nebudu vyžírat :)Zbytek středy, čtvrtek a pátek jsem zasvětil boji o místní šalinkartu. Někde hluboko v mysli jsem měl totiž uloženou legendu, kterou mi kdysi vyprávěla Evelínka. Pojednávala o Čarokrásné - celoroční šalinkartě za 45 zlaťáků schované kdesi za nekonečnými frontami na pravého flámského studenta, který bude dostatečně rychlý, mrštný a drzý na to, aby se ji zmocnil.
A tak jsem ve středu po školním obědě osedlal metro a hnal se co nejrychleji k jednomu z 5 míst v Bruselu kde na mě Čarokrásná mohla čekat. Bylo přesně 13:30, když jsem k prodejnímu kiosku dorazil a nápis hlásal, že otevřeno bude až do 17:30. Kolem postávali, posedávali, polehávali, nudili se a umíraly desítky dalších chudáků s podobným cílem. Již jsem se nemohl dočkat, až se k nim přidám. Pousmál jsem se a sebevědomě jsem si razil davem cestu pro pořadový lísteček. Slečna uvnitř ale mé sebevědomí rázně ukončila, když mi „frangličtinou“ oznámila, že pro dnešek už jsou všechny pořadové lístky vydány, ať se zastavím jindy...
I zaťal jsem zuby a na druhý den mě telefon budil v 7:00. A v půl osmé jsem již stál ve frontě i když otevírat se mělo až v osm. Po hodině čekání mi ale bylo franglicky oznámeno, že abych měl na jízdenku právo, musím mít belgickou občanku...I zaťal jsem zuby a vyrazil o ní na úřad zažádat. Po několikaterém přesměrování k jiným úřadům a okýnkům jsem se konečně dostal k tomu správnému úředníkovi. A ten si opsal mé údaje a oznámil, že do čtrnácti dnů mi přijde oznámení, kdy že si můžu přijít zažádat...
A tak jsem svou snahu vzdal a začal si pomalu vsugerovávat, že jsem vlastně rád, že můžu celý rok jezdit na kole...A asi by to tak skutečně dopadlo, kdybych se nezeptal jednoho zmatenýho týpka, co tu pomáhá Erasmákům. Ten mě totiž uzemnil čistě logickou odpovědí: „Když tě vyhodili tam tak to prostě zkoušej jinde a třeba se ti to jednou podaří, ne?“
A tak v pátek zvonil budík zase v 7:00 a v 7:30 už jsem zase stál frontu s jinými postávajícími, posedávajícími, polehávajícími, nudícími se a umírajícími chudáky. A věřte nevěřte, poté co jsem si přečetl Francouzkou i Holandskou verzi deníku Metro (podotýkám že Francouzky umím jen trochu a Holandsky nerozumím ani všem obrázkům), konečně se na mě dostala řada. A tak jsem po hodině a půl čekání odcházel o 45 euro lehčí, zato ale se svou Čarokrásnou pečlivě uloženou v peněžence...
I zaťal jsem zuby a na druhý den mě telefon budil v 7:00. A v půl osmé jsem již stál ve frontě i když otevírat se mělo až v osm. Po hodině čekání mi ale bylo franglicky oznámeno, že abych měl na jízdenku právo, musím mít belgickou občanku...I zaťal jsem zuby a vyrazil o ní na úřad zažádat. Po několikaterém přesměrování k jiným úřadům a okýnkům jsem se konečně dostal k tomu správnému úředníkovi. A ten si opsal mé údaje a oznámil, že do čtrnácti dnů mi přijde oznámení, kdy že si můžu přijít zažádat...
A tak jsem svou snahu vzdal a začal si pomalu vsugerovávat, že jsem vlastně rád, že můžu celý rok jezdit na kole...A asi by to tak skutečně dopadlo, kdybych se nezeptal jednoho zmatenýho týpka, co tu pomáhá Erasmákům. Ten mě totiž uzemnil čistě logickou odpovědí: „Když tě vyhodili tam tak to prostě zkoušej jinde a třeba se ti to jednou podaří, ne?“
A tak v pátek zvonil budík zase v 7:00 a v 7:30 už jsem zase stál frontu s jinými postávajícími, posedávajícími, polehávajícími, nudícími se a umírajícími chudáky. A věřte nevěřte, poté co jsem si přečetl Francouzkou i Holandskou verzi deníku Metro (podotýkám že Francouzky umím jen trochu a Holandsky nerozumím ani všem obrázkům), konečně se na mě dostala řada. A tak jsem po hodině a půl čekání odcházel o 45 euro lehčí, zato ale se svou Čarokrásnou pečlivě uloženou v peněžence...
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat