V sobotu ráno se naše oči otevírají u Marie-Hellene, naší Liegské kamarádky. Je svatého Valentýna a já se probouzím mezi čtyřmi dívkami, které mě zoufale žádají, abych přinesl něco k pití. Jsem zadaný a tak nepovažuji za nezdvořilé se otočit a znovu usnout. Když do mě ale Vojta začal strkat hadicí od vysavače a s veselou tváří mě pobízel k nákupu nejlepší bagety v okolí, nezbývalo mi než vstát.S Marie, Els a Nicem, kteří byli tou dobou kromě nás jediní schopní chůze, jsme se vydali do světa ven. A jak jsme si tak štrádovali po prosluněné ulici, skrz zalepené oči hledající čerstvou pastvu pro žaludek, začaly se nám vyjevovat večerní obrazy.
Pomalý rozjezd na couchsurfingové párty v irské hospodě, první tanec, fotky, hranolky s majonézou, chůze do Carré, slavné to Liegské pivní uličky, buráky potajmu vynášené z okolních přecpaných podniků, mojita, která si slečny vyprosily zdarma neúprosnými pohledy na číšníka, tance okolo plynové lampy, undergroundový klub se vstupem jen pro členy (jak jsme se tam dostali?), nádherný střešní byt s terasou a týpkem, který namaloval obřího zajíce na karton a myslí si, že je nejméně Rembrantovo brácha, jeho byt o dvě hodiny později bez čehokoliv tekutého, noční chůze podél řeky zpět a ulehání s východem slunce kdekoliv, jen aby se už spalo. Nahážeme do sebe bagety s vším, co si koupíme, pobavíme se se strašně smrdícím Mariim psem a už nás Nico veze do Bruselu.
Za hoďku jsme tam, pojíme horkou wafli z ulice a jdeme si dom trochu odpočinout…poslechneme si trochu toho jazzu co hrají spolubydlící v obýváku, emaily, facebook, prostě klasika teenagerského života ve věku tekuté modernity… :) Co se ale nestane, že. Na Vojtův status: I’m in Brussels přichází během chvilky odpověď. To je super, tak mi tam jedeme taky. Vašek. Poněkud zmatený Vojta začíná zjišťovat, co že se to vlastně děje a kdo že to za ním z Čech letí do Bruselu na návštěvu. Po chvilce je jasno. Vašek a Monika, naši o rok mladší spolužáci z gymplu, se prostě rozhodli, že navštíví Vojtu v Bruselu. To o jeho popularitě leccos napovídá. A tak o dvě hodiny později čekáme pod Buddhou na další kamarády, kteří se ztratili na nádraží, kde se nejde ztratit….
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat