Do lesa a za opičkou

O tom, co všechno se dá stihnout během jednoho dne...

V úterý ráno na mě čekala hotová studentská kartička a když už jsem byl v kampusu, pokusil jsem se zařídit si nějaké ty kurzy francouzštiny. Jak jinak, kurzy zadarmo byly už dávno plné. Zato kurzy placené byly až do úrovně 4 z 8 dokonce beznadějně plné. Na další jazykovce sem to po 30min čekání sám vzdal. Jak se vůbec má člověk přihlásit dřív když ještě ani neví rozvrh? Takže to vypadá, že si budu muset najít nějakou pěknou a ochotnou Francouzky hovořící slečnu, která mě to vše ochotně vysvětlí a já do ní na oplátku nahustim něco z češtiny, nebo angličtiny. Prý tu nějaký takový program mezi studenty funguje, tak uvidíme...

Jelikož do školy jsme měli jít až ve středu, byl zbytek úterý jako stvořený pro výlet. S Emou a Míšou jsme měli sraz v kampusu a v plánu návštěvu Foret do Soignes, jediného skorolesa na mapě Bruselu. Nebýt exkurzí asi 10 různých školek křičících na žáby (ať žije environmentální výchova!) , pravidelně se ženoucích vlaků a šumu aut v pozadí, bylo by to fantastické místo. Ale i tak jme se parádně prošli. Park je rozdělen na několik typů cest na které můžete, nebo nemůžete, podle toho, kdo jste. Třeba pokud jste člověk, nemůžete na stezky pro koně. A pokud jste kůň, obyčejně nemůžete na stezky pro kola. A pokud jste kolo, nejezděte tam kde jsou chodci, nebo koně. Naštěstí nikdo z nás kůň není a pravidla jsme s tradičním českým odstupem víceméně ignorovali, takže procházku nic nekomplikovalo :)

Nevím jak na to došlo, ale prakticky celou dobu jsme se bavili o jídle. Ema popisovala, jak ji v jejím ekofašistickém bytě vyváří smažené čočkové koule obalované v kokose se spařeným nevím jak speciálním zelím (vše v biokvalitě), Míša vysvětlovala jak udělat veganskej taveňák a já přemýšlel proč jsme nesnídal a nemam s sebou svačinu a příležitostně pojídal seschlé ostružiny podél cesty. Nakonec jsme se dali do zkoumání zelených bodlinatých koulí (na obrázku), které Ema s Míšou označili pomocí pracovní hypotézy za jedlé kaštany. Já se v tom nevyznám, jediné, co sem v procesu falzifikace poznal bylo, že opravdu hodně a bolestivě bodaj do ruky. Kdyby někdo z biologů věděl, co to je, napište nám!

Závěr dne se pak nesl v hodně hektickém stylu. Jen co jsem se vrátil z lesa, byl jsem Lisbet okamžitě přesměrován do školního kampusu, kde se konal formální začátek roku formou recepce pro zvané. Na mé námitky, že vlastně nejsem studentem školy a už vůbec ne zvaný, nikdo nedal a tak jsem šel. Namístě byl celý prostor byl ohraničen páskou se zákazem vstupu, hosté vstupovali přes červený kobereček, ministr školství v kvádru popíjel šampáňo. Ale všude kolem postávali hloučky studentů a kolem místa se vznášel nenávistný šum.

A pak to šlo ráz na ráz. Z ničeho nic se všichni studenti shromáždili kolem dokola. Někdo pohnul rukou a nadzvedl pásku. A pak se najednou všichni valili dovnitř. Ze všech stran, páska nepáska. Tak jsem se přidal :) Víno, pivo, šampáňo, chlebíčky, polévka Gaspacho, ovocné špízy, sýry s olivami, to vše mizelo jako když kobylky útočily na Egypt, špačci na Mikulov, nebo Ctirad na šišku uheráku.

Poté co opadla první vlna útoku a číšníci dokázali obnovit zásobovací cesty, člověk už vůbec nemusel pro nic chodil. Pivo a jídlo číšníci přímo vnucovali. Během hovoru se spolubydlící Stephanie o školských systémech, imigrační politice a cyklistice jsem si tak nechal vnutit asi 13 třetinkových bloňdatých piv. A pak začalo pršet, takže jsme se vydali zpátky pěšky.

Na bytě to žilo, jedlo se a pilo, já ale už radši pil jenom vodu. A jelikož v naší čtvrti právě probíhal jeden z častých zátahů na drogové dealery, přišly na řadu historky jak to bylo v minulosti. Většina z nich se nesla v podobném duchu jako ta o člověku, který našel na zemi ve svém bytě ohromnou nacpanou igelitky marihuany (plnou tašku hulení :), kterou mu tam oknem zahodil nějaký zadrhající dealer. Nebo o pytlících schovávaných v temných zákoutích či poštovních schránkách. Asi po šestý historce to Yesmen( jedna spolubydlice) nevydržela a musel jsme ji doprovázet na procházce po okolí :) Měli jsme oči na štopkách, ale nic jsme nenašli. Ať už naneštěstí, nebo naštěstí....