O koupání v oceánu, které nakonec nebylo koupáním v oceánu

Moře je pro člověka z vnitrozemského státu jako je Česká republika něco zvláštního, mysticky tajemného a magneticky přitažlivého. A co teprv oceán!

Proto když předpověď počasí ukazovala na víkend neuvěřitelných 16 stupňů a azurovou oblohu, nemohl jsem jinak, než přinutit Míšu a Emu, abychom společně jeli na výlet k Atlantskému oceánu. Do pobřežního městečka Oostende, je to 106km, což znamená hoďku a čtvrt vlakem. A díky speciální slevě pro studenty vyjde zpáteční jízdenka na přijatelných 9,2 €.

Ačkoliv byl vlak narvaný, podařilo se nám ukořistit pěkná místa u okýnka a celou dobu cesty jsme tak mohli vesele hrát hru „kdo uvidí první kopec vyhrál.“ Ta ale bohužel zůstala bez vítěze, a to i po zpáteční cestě... :)

Něco po jedenácté nás vlak vyplivnul na nádraží v Oosetende a my se vydali na průzkum města. Již po pár krocích jsme ale zůstali stát a zírali vzhůru jako u vytržení. Nad místním baráky se tyčila krásná katedrála. To ale nebylo to nejdůležitější. Celá katedrála byla totiž překryta obrysem obřího ruského kola, které před ní jaksi parkovalo. Typický příklad Belgického urbanistického a architektonického cítění, dalo by se dodat po dvou týdnech strávených v Bruselu. Když jsme přišli blíže, zjistili jsme, že kolo s krásnými figurkami ruských bohatýrů opravdu parkuje přímo před vchodem do katedrály. Neodolali jsme a za nechápavých obličejů místních obyvatel vše pečlivě nafotili. No radši se podívejte na fotografii, myslím, že více komentářů není třeba...


Poté, co jsme zjistili, že komě katedrály a narvaných ovocno-zeleninových trhů ve městě skutečně nic zajímavého není, zamířili jsme si to přímo k oceánu. Po cestě jsme se ještě dovybavili chlebem, goudou a francouzským bílím vínem a pak už nestálo nic v cestě k vodě.

Pobřeží je opravdu nádherné. Mě připomínalo Nice, Emě jih Švédska a Míše prýgl, ale styděla se to říct a tak mlčela a usmívala se. Na nic jsme nečekali, boty letěly dolu a už jsme pobíhali bosi po pobřeží a užívali si sluníčka. Jelikož to mělo být zřejmě poslední hezké počasí až do příštího roku, neváhal jsem se převlíct do plavek a ještě si naposledy letos spálit nos :)

Hlavním bodem naší návštěvy ovšem nemělo být chození, ale koupel v oceánu. Nemohli jsme se s Emou dočkat a proto nás celkem zklamalo, že přibližně každých deset metrů byla cedule, která poměrně jasně ukazovala, že koupání je zde zcela zakázáno. Pokusili jsme se tedy jít pláží dál, ale ani po dvou hodinách intenzivní chůze nás cedule nepřestaly pronásledovat. Na reportáž o tom, jak to nakonec dopadlo se můžete podívat tady:






Kolem třetí hodiny odpoledne se začal zvedat studený vítr a tak jsme se rozhodli opustit pláž a zanořit se opět od jungle města. Dlouho to ale netrvalo a vynořili jsme se opět nedaleko pobřeží, v hospůdce s krásným výhledem na oceán a důchodce. Málem bych zapomněl. Oostende je totiž město důchodců. Sjíždí se sem ze všech stran, nebo se tu možná přímo rodí (dělí, pučí, praktikují mitózu či meiózu a podobně). Jsou všude a pohybují se tisíci různými způsoby. Ti mladší chodí nebo jezdí na kole, starší využívají nejrůznějších chodítek a zbytek pak řídí všelijaká vozítka ať už konstrukčně připomínající kolečkové křeslo nebo golfový vozík s berlemi namísto 14 povolených holí.

Hodili jsme do sebe piva a kapučíno a už jsme si to mazali přes celé město na vlak. Použiv menšího triku s časem, podařilo se mi přivést obě slečny do cvalu a tak jsme vlak nakonec jen taktak stihli. A tak skončil náš první výlet k oceánu. Ale pointa stále chybí, že? Zdá se, že jsme v oceánu skutečně plavali, tak kde je ta zrada? Že by titulek lhal? Bohužel ne. Jak možná vzdělanější z vás vědí, Oostende neleží na pobřeží Atlantského oceánu, ale Severního moře. Tak mi bylo oznámeno, když jsem s očima navrch hlavy vyprávěl spolubydlícím o svém prvním plavání v oceánu. Tak to vypadá, že se budu muset přece jenom vypravit za Kolíkem, nebo doopravdy nevím....