Kolik návštěv máš, tolikrát jsi člověkem (1)

Od počátku února můj pokoj ochutnalo již 6 lidí. Někomu sem musel Brusel ukazovat, někdo mi z něj zase ukázal něco nového. Další návštěva bude mít program zase o něco plnější :)

Na konci ledna mě dočasně opustila alespoň předstíraná nutnost studovat a tak jsem mohl konečně rozhrnout závěsy, odemknout dveře a vpustit na sebe něco ze světa kolem. A jak už to tak bývá, kdo jednou otevře dveře, má problémy je pak zase zavřít. Turisti jsou totiž všude. Že jen tři prstíky strčí, ohřejou se a hned zase půjdou. To určitě. Aby do nich člověk cpal wafle, hranolky, lil pivo, vodil po městě než se jich zbaví :)

Začalo to Ritou, jejíž autobus měl na příjezdu dvě hodiny zpoždění a donutil mě tím si poprvé v životě koupit Financial Times a Pannos s mozzarelou. Bruselu jsme ale moc neužili, protože návštěva Kolíka a Paříže vypadala mnohem zajímavěji. Pakliže bych měl určit nejzajímavější momenty tak u Kolíka jednoznačně tradiční francouzské bagety a automatické metro v Rennes (žádný řidiči, všechno počítač), v Paříži pak kontejner plný nových knížek s klimaticko-energetickou tématikou. Bohužel se mi skoro žádné nevešly do batohu. A tak jsem musel místo toho obdivovat Eiffelovku, Monmartre, Musé d’Orsay, Notre Dame a podobně….

Zpátky sme to vzali Thaysem, Paříž Brusel za hoďku a čtvrt je fakt mazec. A stejně rychle utekl i zbytek návštěvy. Na závěr je třeba dodat, že Eurolines je férová společnost. Jelikož nám na začátku sebrala dvě hodiny času, na konci nám je zase vrátila, dokonce i s úroky. Autobus měl na odjezdu nečekaně dvě a půl hodiny zpoždění. Stálo mě to dvoje wafle a jedno pivo :)

Viděl jsem ji!

Po měsíci přesvědčování všech co znám, že není možné se jít podívat na Entropu jsem zcela omylem narazil na budovu kde visí.

Člověk se sice musí dívat přes sklo, protože dovnitř se samo nesmí ale i tak to bylo pěkné. Na rozdíl od čurajícího chlapečka je to totiž obří a je se na co dívat. Ćímž bych samosebou nechtěl urazit manekýnovu mužnost.

Jen přes Bulharsko je hozená plachta. Jako by se probudil Cimrman a řekl své: Hoďte na něj deku, nebo vás zabiju. Paradoxem zůstává, že Tureckému záchodu, který se pod plachtou skrývá, se v Belgii neřekne jinak, než francouzská toaleta. Kdo ví, od čeho se ty Bulhaři vlastně distancují. Leda, že by toaleta po francouzském příkladu stávkovala a obsah musel být zakryt plachtou. Nebo že by to byla jenom plenta, která má dopřát vykonavateli potřeby soukromí?

Poměrně smutné je také to, že David Černý „osladil“ Entropu Belgií jako krabičkou čokolády. Oproti ostatním zemí tedy poměrně sladkobolné a nenápadité. Je ale pravda, že i mí spolubydlící řikají, že bejt tam něco jiného, jdou to prostě sundat. Brusel je stále ještě jejich a nikdo si z nich blázny dělat nebude. O svém nápadu umístit do Belgie postaršího Mannekena se stopořenou hranolku od majonézy jak vede do parku holčičku s rašícíma atomijkama na hrudi, poslušně papající wafli s čokoládou, jim tak raději ani neříkám….

Začátek kariéry vymetače konferencí

Část minulého týdne jsem strávil na konferenci EU Sustainable energy week pořádané Evropskou komisí.

A celkem jsem se pobavil. Byl jsem prakticky jediný, co neměl oblek. Prakticky jediný, který se nestrkal u obědových švédských stolů. Prakticky jediný, který chodil na workshopy včas, nebral si 3 reklamní termo hrníčky, byl pod šestadvacet (krom holek co nám cpaly do rukou reklamní materiály) a necejtil se důležitě.

Asi jako Alenka kdyby hlavou narazila do zrcadla. Moc sem si tu absurditu užíval. Sedět mezi starostama, ministrama, konzultama a businessmanama a poslouchat o čem si povídaj :). Zalíbilo se mi to natolik, že sem se rozhodl začít toho vymetat víc.

Kdo by věděl o nějaké zábavné konferenci, dejte mi vědět!

Nic není jako dřív

Když jsem byl línej na začátku roku, napsal sem něco na blog.

Od té doby se ale hodně událo. Například, když jsem líný teď, preferuji nedělal naprosto nic a tudíž nenapíšu ani řádku. A když se nenudim, tak to už mě psát něco na blog ani nenapadne. Zdá se že se pohybuji v kruhu :)

A jak zpívá slavná kapela Visací zámek: Kruh nemá konce, nejde ho změřit, není to cesta, který bys měl věřit. No a tak se zase pokusím čas od času dokopat k pár řádkům. Slibuji, že nic neslibuji, ale že to zkusím :)

Začal jsem tím, že provokuju Emu k tomu, aby něco napsala. Outsorcing, ale zřejmě v tomto kontextu nefunguje, protože se brání jak může. Od té doby co pracuje s ní není řeč :)

Vlastně nic

Byl jsem napomínán. Byl jsem připomínán. Byl jsem pošťuchován. Byl jsem tázán, dotazován, optáván a vyptáván. Proč, pročpak, jak, jakto, japoto, z jakého důvodu, wtf a podobně. No jo no. Máte pravdu.

Už dlouho jsem nic nenapsal. Dva měsíce jsou v poměru k historii planety zcela zanedbatelnou dobou, ale asi bych mohl zase něco napsat. Je toho hodně, takže nevím co. Co se vlastně změnilo?

Vlastně nic.

Před Vánocemi tu byla na návštěvě Nikša, která si v návalu nadšení koupila kolo a pak ukecala autobusáka, aby jí ho vzal do autobusu. Konečně jsem se dokopal na místní blešák a prolezl pár obchůdků při kolekci dárků, které jsem pak horkotěžko vezl domů.

V Čechách jsem se přejedl tvarůžků, navštívil babičku a dědu, zabil kapra, přečetl si Respekt, vyrazil do Beskyd ochutnávat Rum a jezdit na linoleu, zpátky domů, trochu učit a zpátky do Bruselu. Rychlovka.

Proběhlo zkouškové období, ve kterém jsem byl požádán k složení pár vcelku pohodových zkoušek (na ty složitější jsem se nakonec v zájmu odbourání stresu vykašlal) a splnil krásných 18kr, což znamená úspěšných 6 předmětů. Tedy více než požaduje zahraniční kancelář i více než požaduje FSS.

Absolvoval jsem několik vcelku pohodových párty různě po Bruselu, navštívil Liege, Gent, Kolíka, Redon, Rennes, Paříž a restauraci Náhlá smrt. Rozloučil se s odjíždějící Míšou. Zabordelil pokoj, uklidil si pokoj, zabordelil pokoj, uklidil si pokoj, nechal si zabordelit pokoj, nechal si uklidit pokoj a koupil si boty.

No a to jsou poslední dva měsíce mého života. Hehe, moc jsem toho teda neudělal. No ale teď začíná nový semestr tak to snad bude lepší ;)