Kolik návštěv máš, tolikrát jsi člověkem (2a)

Z Čech přijel Američan Vojta. Pil jak Dán Belgické pivo. Švédská trojka se nekonala. Hyeny hodují. Část prvá.

Další z návštěvníků, kteří se odvážili vkročit do bruselské džungle byl muj kamarád ze střední, dnes slavný PR concultant Vojta Horna alias „American guy.“ Dorazil v pátek odpoledne a už naše setkání pod Budhou bylo předzvěstí něčeho velkého. Ztratil se totiž na vlakové stanici Brusel Central o které sem s oblibou prohlašoval, že se na ní prostě ztratit nejde. Shodou okolností se na ní do tří dnů ztratili další tři mí kamarádi, což v důsledku znamená, že došlo k změně Matrixu. Podle Remarqua nebo nevím. Remarque hoduje.

Na oslavu opětovného shledání mě Vojta pozval na slavnostní večeři. V africké restauraci, kam jsme nejprve zamířili nás ale za patnáct minut nikdo neobsloužil, snad proto, že jsme byli jediní bílí v lokálu a Vojta cenil své velké zuby. Vyrazili jsme proto za roh do slušně vypadající vinné minirestaurace. Obsluha kolem nás běhala, překládala nám jídelníček a vše se vyvíjelo dobře. Tedy až do chvíle, kdy nám servírka oznámila, že to jídlo bude chvilku trvat, protože kuchař je sám. (Na steaky a mungo, jak na život se asi nikdy nedozvíme. Přejme mu tedy trochu toho štěstí i v osobním životě.)

Jelikož jsme ale měli více než hodinu času, chápavě jsme pokývali hlavou. Na skutečnou rychlost podniku nás mohlo upozornit to, že objednané víno (nejjednodušší rozlévané) nám bylo na vzdálenost 5m od baru přineseno v rekordním čase 0:35, udáváno v hodinách. Ale to nás nerozházelo. Ještě další půlhodinu nám vydržely vtípky o rychlosti podniku a depresích kuchaře, ale po hodině od objednání se naše veselé úsměvy pomalu začaly proměňovat v nenávistné, blesky sršící výrazy krvežíznivých hladovících dravců. (což v kombinaci s mým čekáním na fazolky mungo muselo působit přinejmenším komicky. Slovíčko fazolkožíznivý však ve slovních spisovné češtiny stále nenajdeme. I Googlu mlčí.)

Po chvilce se přidala další komplikace, jelikož kamarádky, se kterými jsme měli jet do Liege už na nás čekaly a naháněly nás po celém Bruselu. Ani katastrofální situace s parkováním, která nám dala dalších 20min času ale neodvrátila situaci, kdy kamarádky nasupeně stály v restauraci a my mohli jen krčit rameny. Jejich nenávist k nám, naše nenávist ke kuchařovi a kuchařova nenávist k celému světu se tak pozoruhodně zacyklily. Cyklisti hodují.

Po hodině a čtyřiceti minutách jsme konečně začali hodovat i my. Nebýt stresu, hladu, únavy a deprese, byla to opravdu výborná večeře. Fazolky byly ten večer obzvláště propečené :D Bleskurychle jsme zaplatili, hodili spacáky do auta, kamarádkám jsme zalepili pusu několika pivy v pivním obchodě a už se frčelo směrem na Liege. Ale o tom snad radši až příště. Otázkou ale zůstává; Hoduje Jan Tleskač?