Evaluace situace

Jeseter do mě hučel, ať píšu, tak jsem se do toho pustila v domnění, že blog je v těžkém kómatu. Koukám ale, že i on oživuje. Tak já budu taky oživovat.

Kolíkovo podnětné video mě inspirovalo k opožděné půlroční evaluaci… Tak tedy:

Za prvé, už mě spousta věcí nepřekvapí – velikost černošských zadků už neřeším, to, že nemůžu sehnat jinou mouku než hladkou, taky ne, nabídky k sňatku jsem přestala počítat, z dvou až tříjazyčných nápisů mi nejde hlava kolem a papoušky v parku beru jako zelenožlutou realitu. Když jdu po ulici a během dvou minut na mě tři chlapi zavolají „jak se máš, červená Karkulko?“, myslím tak maximálně na to, kdy se objeví vlk se zašitým břichem.

Za druhé, spousta věcí mě stále překvapuje. Třeba Jeseterovo talent vyhledávat na různých místech nebezpečně vypadající koření a pak je s úsměvem Václava Klause přimíchávat do společného oběda. Nikdy ale nepochopím, jak je možné, že to tak krásně všechno vyšlo a vychází – od školy, přes práci až po dnešní počasí. Kdybyste věděli, komu mám poděkovat, tak mi to napište, upeču mu koláč!

Naučila jsem se spoustu věcí. Postoupila jsem do další lekce v kurzu spontaneity (z první do druhé, ale nikomu ani muk) a má francouzština je díky hlídání hyperaktivních dětí čím dál tím lepší – začínala jsem na „to nemůžeš“ a teď už umím i „přestaň se laskavě válet po tý trávě, je mokrá a plná psích hovínek“. A pak si ještě umím koupit bagetu. Taky jsem se, a to považuju za veliký úspěch, naučila vařit poměrně slušnou svíčkovou a zalepit si prasklou duši:-))

O spoustu věcí jsem naproti tomu přišla. O Míšu, která odjela domů (tj. mimojiné o možnost s někým drbat Jesetera, hehe), o brokolici, kterou mi dneska někdo snědl, o iluze o světě, o tom, že se stanu vegankou, a že je v Ostende oceán.

Teď už mě napadají samý blbosti (haiku o hranolkách) a moudra (taky o hranolkách). Svůj jubilejní druhý příspěvek na blog tedy zakončím tradičním „a příště vám napíšu o nejlepším kafi v Bruselu“!